Nová armádní svatební výbava, zelený tank na baterky

Kecy, kecy, kecy! Na velmi naléhavou žádost pana Vlastimila F. ochotně uvádím článek naší nejcitovanější ekonomky na pravou míru, protože tanky, pokud nejsou právě přetřené na růžovo, jsou opravdu dost často zelené

            Přezbrojování naší armády se podle České televize úspěšně skončilo. Všechny naše tanky byly nyní na baterky. A velitelkou tankového vojska se stala naše nejcitovanější ekonomka.

            „Chvála bohu tomu velí konečně někdo pořádný!

            Ta ženská, to je generálová!

            Jak není po jejím, jsi synem smrti. Nebo dcerou, podle toho, na co sis změnil pohlaví!

Ta po sobě nenechává nic než spálenou zemi!“ básnili lidé o našich nových tancích a nové velitelce našeho tankového vojska.

            Já jsem těm zprávám samozřejmě nevěřil, už jen proto, že byly v České televizi. Na Parlamentních listech, ani na jiných seriózních webech o ničem takovém držitelé Krameriovy ceny nepsali, tam psali jen o tom, že Trikolóra má v průzkumech 49,9%, a že klimatická změna neexistuje.

            „Tank na baterky?

            Ženská velitelem tankového vojska?

            Co je to za veřejnoprávní kecy?

            Kecy, kecy, kecy!

            Ženská má rodit hezky doma a ne v tanku!

          Ženská musí kojit hezky venku, všem na očích, a ne být při kojení zalezlá v tanku.

         V Izraeli možná, tam by to asi šlo, tomu věřím, ale u nás?

            Vždyť od nás ještě ani žádná ženská neletěla do vesmíru, natož aby řídila tank, nebo šéfovala nějaké poradenské společnosti, která vykazuje zisk!“ nedal jsem si vymýt hlavu probruselskou protiruskou genderovou klimaalarmistickou LGBT multikulturní neomarxistickou levicově liberální sluníčkařskou propagandou v České televizi.

            Byl vlahý lednový večer, zrovna jsem se chystal podojit kozy, ty potvory měly pořád víc a víc mléka, člověk aby pomalu nedělal nic jiného, než jen dojil a dojil, celé dny a noci.

            Sednu na stoličku, oknem do chléva vniká narudlé světlo zapadajícího Slunce, chytnu kozu za vemeno, ale z vemene už žádné mléko nevystříkne, protože do chléva vejde ženská v generálské uniformě.

            „Vy jste majitel toho solárního parku venku?“ zeptá se mne.

            „Ano, přikývnu. Má poctivých čtyřicet hektarů.

            Ale z dotací nežiju, chraň Babiš!

            Živím se především prodejem kozího mléka, dodávám jej prostějovským výsadkářům, aby si na něj zvykli před misí do Afghánistánu, protože důvěru prostých a nevzdělaných Afghánců si nejsnadněji získáte tak, že jim pochválíte jejich kozí mléko, kterého ale musíte před nimi vypít na ex aspoň litr.

            Vím, můžete namítnout, že je to státní zakázka.

            Ano, uznávám, je to státní zakázka, ale sotva můžu být ve střetu zájmu, protože volím Trikolóru.

            Dycinky Trikóloru!“

            Ženská naštěstí strčií zpátky do pouzdra svůj revolver, který už vytahovala a řekne: „Moje sedmá tanková armáda potřebuje dobít baterky.

            Kde máte zásuvku?“

            „Zásuvka je v kuchyni, vejdete do správní budovy, to je ta budova, co taky připomíná čapí hnízdo, pak pořád rovně, rovně, rovně, na konci chodby jsou dveře a to je kuchyň. Když se otočíte doprava a skloníte hlavu tak, aby vám kadeře zcela zakryly prsní bradavky, včetně dvorců, tak uvidíte zásuvku,“ řeklnu a dodám, „vy jste přijela tankem?

            To je zvláštní, neslyšel jsem žádný rachot.

            Víte, účastnil jsem se jako aktivní televizní divák první války v perském zálivu a řeknu vám, že to byl docela rachot. Vlastního slova jsem neslyšel, a to jsem měl zvuk na televizi skoro celý stažený.“

            Vojanda se usměje: „Naše tanky jsou elektrotanky.“

            „Cože?

Tak je to pravda?

A vy jste opravdu ta naše nejcitovanější ekonomka, a ne jenom přešitý chlap, jak ten britský profesionální cyklista, Millar se jmenoval, vlastně se tak jmenuje pořád, protože nepřechyluje, a nebo ten borec, co vynesl z Pentagonu ty tajné informace, a dostal za to doživotí, tak se ve vězení taky raději nechal přešít na ženskou?“ nevycházím z údivu.

„Ano, jsem žena. Před dvaceti lety mne osahával nějaký prasák v metru, ale vyrazila jsem mu tři zuby.

A guvernér ČNB?

Vidíte ten skalp?

To já sama!

Za intervence!“ ukáže ženska na kštici, která se jí houpe u boku, a která nepochybně kdysi patřila guvernérovi ČNB.

Jsem z toho tak paf, že jen nevěřícně hledím před sebe, neschopen vůbec žádného přemýšlení, jako kdybych se fakt díval na Českou televizi.

Ale aspoň mne na druhou stranu nic nebolí, vlastně je to i příjemné, nemyslet.

Když se proberu, je už ta ženská i se svou tankovou armádou pryč, zůstane po ní jen půda rozrytá tankovými pásy a čistý, motorovými spalinami, nenasycený vzduch.

„To je vzdoušek!

Skoro jako ionizovaný po bouřce. Takovou fešáckou válku s takovou fešandou nad sebou ve štábu bych si taky nechal klidně líbit, kdybych neměl modrou jako Pikora,“ pomyslím si a jdu podojit nebohé kozy, zatímco ta ženská už nejspíše vráží klín do obrany nepřítele, jehož vojáci tam právě jsou v zákopech na zasloužené dovolené i se svými tradičními rodinami.

 Teda jestli za ženská není lesba a nemá o čelním útoku ani páru....