Probuď se, otroku, staň se svobodným občanem, vystup z Eurofašistické Unie!

To, co nyní pod vlivem politických a mediálních elit prožíváme, je naprosté lživoření. Nynější stav společnosti není nic než lživot, který představuje naše naprosté uvíznutí ve lži

   Osoby: Spisovatelka

               Muž  žijící ve lži

            Spisovatelka sedí v kuchyni a pije kávu, vchází muž

            MUŽ: „Dobrý den, neruším?

            Jestli zrovna píšete knihu, nebo jakýkoliv jiný text, můžu přijít klidně jindy, třeba za pět minut.“

            SPISOVATELKA: „Nerušíte. Právě jsem domyla nádobí. Nebylo ho moc, hlavně kávové lžičky. Co si přejete?“

            MUŽ: „Chtěl bych vám něco říct o svém životě. Myslím, že by vás to mohlo zajímat. Bojujete přece proti lži a zotročení širokých lidových mas nepletu se, že ne.“

            SPISOVATELKA: „Ano, bojuji proti zotročení širokých lidových mas. Zotročila vás taky média?“

            MUŽ: „Ne, to ne. Vlastně ano, jak se to vezme. Nikdy jsem totiž neměl, co se týče pravdy, na růžích ustláno. Možná si řeknete, co jsem to za člověka. Ale je to tak. A teď je to mnohem horší než kdykoliv jindy!

            SPISOVATELKA: „Vypadáte ovšem dobře. Jste celý, nic vám nechybí, ani nepřebývá. A tlak asi máte, snad až na malé, docela zanedbatelné výpadky, nejspíše taky uspokojivý.

            MUŽ: „Snad vypadám dobře, ale zdání klame. Já, totiž, abyste věděla, žiju v lži.

            SPISOVATELKA: „Cože? Vy žijete ve lži?“

            MUŽ: „Nu, ano, ovšem co jste se myslila?

            Myslila jste se, že když vypadám dobře, jsem celý, nic mi nechybí, tlak mám, až na malé, docela zanedbatelné výpadky, uspokojivý, tak nežiji ve lži?

            Vždyť to všechno je taky jen lež, haha!“

            SPISOVATELKA: „Chcete říct, že nevypadáte dobře, že nejste celý, že vám toho chybí více než dost, a stejně tak vám toho spousta přebývá, že váš tlak vůbec není uspokojivý?

            MUŽ: „Přesně tak! To všechno, jak vypadám, je jedna velká lež! Veškerá moje existence je postavena na lži!“

            SPISOVATELKA: „Nu, ovšem, všichni lžeme.

Lžeme abychom, přežili a mohli se vzbouřit, svrhnout starý řád lži a nastolit řád pravdy. Lžeme, protože toužíme po pravdě, a proto je naše existence, ačkoliv lžeme, postavena na pravdě, protože pravda je taková, že lžeme. Lež je nám proto prostředkem k dosažení pravdy, nikoliv cílem, protože ta pravda, to jsme vlastně my, co lžeme.

MUŽ: „To je to!

Vy, když lžete, tak vlastně mluvíte pravdu, protože vaším cílem je pravda, lež pouze prostředkem toho, jak této pravdy dosáhnout, jak zničit řád založený na lži a nastolit řád nový, řád pravdy.

Ale já, já když mluvím pravdu, tak lžu. Pravda je pro mne, na rozdíl od vás, nikoliv cílem, ale pouze prostředkem ke lhaní, protože tato lež, tento světový řád založený na lži, to jsem vlastně já, který mluvím pravdu.“

SPISOVATELKA: „To je zajímavé!

S takovým případem jsem se ve své spisovatelské praxi ještě nesetkala. A to, ještě kromě toho, že jsem byla na stipendijním pobytu v Bambergu, už si nevzpomínám, kdo mi to stipendium vlastně dohodil, a věřte, že není prolhanější město než Bamberg, tak velice ráda publikuji i v nezávislých médiích, která jsou oázou pravdy a svobody na poušti lži a otroctví.“

MUŽ: „Proto jsem za vámi přišel.

Vy jste i spisovatelka, že ano.“

SPISOVATELKA: „Ano, jsem spisovatelka. Můj otec byl spisovatel, moje sestra je spisovatelka, můj milenec byl spisovatel, a moje dcera je taky spisovatelka.

Je na tom něco divného, že jsem spisovatelka?“

MUŽ: „Divného na tom není nic. Jako byla Jolanda věštkyně, vy jste spisovatelka.

Mohla byste zpracovat literárně zpracovat můj lživot?

Ukázat na mém příkladu, kam až může vést život ve lži?

Nebo napsat o mně aspoň takových dvacet politicky nekorektních textů, publikovat je v, na nikom a na ničem nezávislých, médiích, a pak následně knižně vydat?

Aby si lidé, kdykoliv mne potkají, palčivě připomenuli, že Platónovo dávné podobenství o  neschopnosti člověka vymanit se z pozice diváka, příjemce zkreslených informací, dnes působí jako věštba, která se vyplnila?

Že přikazovaný úhel pohledu sice není novinkou, s lidským vědomím se manipulovalo od nepaměti, ale teprve současná technika umožňuje projektovat stejnou iluzi ve stejné chvíli  miliardám lidských morčat?“

SPISOVATELKA: „Velmi ráda!

Démon souhlasu je jako chobotnice. Musíme její chapadla přisátá k mozkům našich přátel, nebo i členů rodiny, uvolňovat opatrně a ohleduplně. Je to složitý úkol, protože současně cítíme, že čas se stále zrychluje.

Vezměme si však příklad z oněch kormidelníků, jinak řečeno z provozovatelů nezávislých zpravodajských stránek, z lidí, kteří mnohdy pracují celé noci, abychom si ráno mohli přečíst aktuální informace o stavu světa. Učme se od nich trpělivosti a přeposílejme  jejich zprávy pravidelně okruhu svých bližních.

Protože jenom dobře informovaní lidé  se dokážou správně rozhodovat, nepodlehnou panice a ani beznaději. Čím rychleji bude takových lidí přibývat, tím dřív se epocha masově šířené lži promění v epochu prozření.

A teď k tomu přispěju i já knihou o vás!

Bude to mé životní dílo!

Ale nebojíte se, že až vyjde najevo pravda o vás, že to bude konec, že skončíte jako Sokrates?“

MUŽ: „Nebojím, ba právě naopak.

Abych mohl lhát, a já lhát musím, protože na lži je postaven můj lživot, potřebuji nutně existenci pravdy.

Chápete?

SPISOVATELKA: „Nechápu. Vystupuji na náměstích s mikrofonem v ruce, varuji před vládou lži, ale tohle nechápu.

MUŽ: „A přitom je to tak lehké pochopit!

Potřebuji k svému životu lež. Ale tam, kde není pravda, přestává být lež lží a sama se stává pravdou. Proto potřebuji, aby lidé znali pravdu, protože bez této pravdy bych nemohl lhát.

SPISOVATELKA: „Aha, už chápu.

Pracujete v České televizi.“

MUŽ: „Ano. To jsem vám mě říct možná hned na začátku. Že kdybych přestal lhát, tak by mne z České televize vyhodili. A já musím lhát, protože jsem lžikoholik. Jak nelžu, hned se mi roztřesou ruce. Lež je pro mne, to co pro vás pravda, životní potřebou. Vyděláme na tom oba. Vy napíšete pravdu a já budu moct dál lhát.“

SPISOVATELKA: „Chcete asi po mně to, co chtěl Havel po Veškrnové, když si ji jen pár dní po dvacátém výročí Charty 77 bral.“

MUŽ: „Víceméně ano.“

SPISOVATELKA: „Nelžete?“

MUŽ: „Lžu, a proto mluvím pravdu.“

SPISOVATELKA: „Slovo občan je závazek, slovo otrok je úděl, vaším údělem je lhát, mým závazkem je o vás napsat nadčasovou knihu.

MUŽ: „To se mi líbí! Slovo občan je závazek, slovo otrok je úděl!

Kdy se tohoto pustíte?“

SPISOVATELKA: „Hned se do toho pustím! Ještě dnes budu mít první větu, tak přísahám!“

MUŽ: „Tak mě napadá, že by ta prvního románu o mém lživotě mohla být:

,Probuď se, otroku, staň se občanem!‘“

SPISOVATELKA: „Ano, to je ona!

První věta mého životní díla!

Na to by nepřišel ani Vondruška!

Jak jste to dokázal, vymyslet takovou větu?“

MUŽ: „Jak?

Snadno.

Jsem přece lhář, žiji ve lži, nic jiného mne ani nemohlo napadnout. Nejjistější způsob jak ještě víc zotročit otroky, je říct jim, aby se probudili a stali se občany.

Ale už vás nebudu rušit, abyste se mohla pustit do práce. Už se těším na vaši knihu o mém lživotě, miluji totiž nadevše svobodu slova, protože čím větší svoboda slova, tím větší je lež pravdou, protože tam, kde není svoboda slova, je lež zase jenom lží.

Na shledanou.“

SPISOVATELKA: „Na shledanou.

Jak jste říkal tu první větu?“

MUŽ: „Probuď se, otroku, staň se občanem, občan, to zní hrdě!“

SPISOVATELKA: „Už to píšu. Probuď se, otroku, staň se občanem, občan, to zní hrdě!“

(Spisovatelka sedne za počítač a začne vyťukávat první větu svého románu, muž si mne ruce)

MUŽ: „Už se těším, až si to o sobě přečtu, kdepak, tito spisovatelé, to je matroš s tím se pracuje jedna radost!

Ale dost lhaní, teď se jde za Vondruškou!“ (muž vyletí stropem ven, spisovatelka píše dál).

SPISOVATELKA: „Otroku, když rebeluješ proti řádu lži, nemůžeš úspěšně rebelovat jako jednotlivec, pamatuj, rebelovat se musí kolektivně!“ (setmí se, obličej spisovatelky je osvětlen monitorem, ozývá se stále hlasitější a rychlejší ťukání do klávesnice)