V Česku hidžáb, v Německu rovnou hidžáb. Kardinální omyl pana Burgeta

Pan Burget se ve svém článku o postupné islamizaci pustil do právní analýzy a dopadlo to, bohužel, tragicky. Říkám bohužel, protože s ním jinak zcela souhlasím

            Snaha pana Burgeta bránit západní civilizaci před islámem je chvályhodná a já mu za to, jako všichni ostatní zde, tleskám. Což je však méně chvályhodné, je nepochopení základních právních pojmů a kategorií při jeho sveřepém dokazování, že soud ve věci somálské, či jaké studentky, rozhodl nesprávně, respektive, že takto nesprávně rozhodl dokonce zcela úmyslně.

            Nikdo nepopírá a nepochybuje o tom, že tento případ byl dobře promyšleným atakem na český právní řád, vedený ze zahraniční financovanými neziskovkami, které chtějí zaplavit Českou republiku muslimskými migranty a tak ji proměnit v jeden z evropských chalífátů.

            Bohužel je však argumentace pana Burgeta principiálně, z hlediska právního, zcela chybná. Soud, měl-li se držet platných zákonů, nemohl rozhodnout jinak než tak, jak rozhodl, protože školní řád opravdu nelze z hlediska jeho právní síly nadřadit zákonu, nebo rovnou ústavě, která zaručuje svobodu náboženského vyznání, a tedy, když už pro nic jiného, sotva může zakázat školní řád nošení šátku, je-li toto právě součástí norem náboženství, které lze u nás svobodně vyznávat.

            Podotýkám jen na okraj, že soud rozhodl právě jen ve sporu o tento šátek, nerozhodoval o tom, zda tento zákaz diskriminuje i jiné studenty této školy, přičemž by bylo samozřejmě zajímavé, kdyby někdo ze studentů podal žalobu, že ho tento zákaz taky diskriminuje a já sám se velmi, ale opravdu velmi divím tomu, že to Okamuru, nebo Klause ještě nenapadlo.

            Tedy soud rozhodl zcela v souladu se zákony, z čehož vyplývá, že chyba není nikoliv v soudu, ale v zákonech.

            Co tedy udělat, aby nemohly být u nás ve školách nošeny hidžáby či nikáby, nebo, nedej prorok, dokonce burky, přičemž samozřejmě nejde zdaleka jen o ně, ale i o islám jako takový, který ohrožuje naši civilizaci a který, jak všichni víme, není ani tak náboženstvím, jako vražednou ideologií.

            Odpověď na tuto otázku je logická a jednoduchá: „Změnit zákony!“

            Jak vyplývá z merita věci, je nutné zrušit především onen článek ústavy, respektive Listiny základní práv a svobod, který garantuje svobodu vyznání. Něco takového by ovšem nejspíše neprošlo, protože by se tím automaticky rušila i svoboda být třeba křesťanem. Rušit samotný článek ovšem není nutné, stačí jej doplnit taxativním výčtem náboženství, jež se mohou u nás svobodně vyznávat a neuvést v tom výčtu islám, či tento článek formulovat následovně: „Svoboda náboženského vyznání je zaručena, vyjma islámu.“

            Nešlo by tedy o ústavní zákaz islámu jako takový, jen by už nebyla ústavně zaručena svoboda vyznávat právě islám. Na tento první krok by pak navazovaly kroky další.

            Předně by se trestní zákon doplnil příslušnými paragrafy, jež by trestaly vyznávání islámu patřičnými tresty, přičemž by se to promítlo i do všech dalších příslušných zákonů. Například by se zřídila speciální policie, jež by byla pravým opakem íránské náboženské policie, jako ta odhaluje všechno, co odporuje islámu, tato naše policie by naopak odhalovala všechno, co islámu neodporuje.

            Jak by to vypadalo v praxi?

V praxi by to vypadalo třeba tak, že všichni muži by byli povinni na vyzvání této policie předložit ke kontrole své pohlavní údy, zdali nejsou obřezáni. Pokud by byli, pak by byli podrobeni dalším úkonům, například by museli během ramadánu zkonzumovat vepřo-knedlo-zelo levou ruku, či by museli spálit korán.

            Pokud by cokoliv z toho odmítli udělat, byli by obviněni, dle příslušného paragrafu příslušného zákona, z vyznávání islámu a bylo by proti nim zahájeno trestní stíhání.

            A stejně tak každá žena se šátkem či rovnou zahalená by byla povinna uposlechnout výzvu policie k tomu, aby se na veřejnosti, či veřejně přístupném místě odhalila před muži, pokud by to odmítla udělat, byla by rovněž obviněna z trestného činu vyznávání islámu.

            To by se samozřejmě netýkalo řeholních sester, jež by se prokazovaly zvláštním průkazem s biometrickými prvky.

            Dále by byla, rovněž na základě příslušného zákona, takto kontrolována každá osoba směřující do České republiky a zvláště pak z Německa, a to hned na hranicích či v příslušných prostorách na letišti, každý takto odhalený muslim by byl okamžitě vyhoštěn ve zkráceném soudním řízení doživotně z České republiky.

            Na námitku, že by se tyto zákony daly zneužít k pronásledování nepohodlných osob, se dá jednoduše odpovědět takto: „Žádný řádný muž není zpravidla obřezán, žádná slušná žena, vyjma řeholních sester, samozřejmě, nechodí zahalená, žádný bezúhonný člověk, je-li přece už jen z nejrůznějších důvodů obřezán, nemá sebemenší problém se spálením koránu.“

            Otázka, jak by to poznamenalo např. naši obchodní bilanci či vztahy se zeměmi, kde je islám, který je v podstatě fašistickou ideologií, státním náboženstvím, např. s Ázerbájdžánem, či Kazachstánem, je zcela irelevantní.

            Jsou hodnoty, např. demokracie či svoboda, které musí mít jednoznačně přednost před jakoukoliv obchodní bilancí, nebo před prodlouženým víkendem v Istanbulu, Kábulu či Mogadišu, nebo v Dubaji (tam i včetně leteckých přestupů).

            To je to hlavní, co je sdělením tohoto článku. Nechceme-li být převálcováni muslimy, musíme být stejní jako oni. Budeme-li jako oni, pak u nás nemá islám šanci, a naopak, naše svoboda a budoucnost končí přesně tam, kde začíná tolerance islámu.