Hnusitská epopej V.: „Za časů Ladislava Pohrobka“

Mnozí z nás si ty časy ještě docela živě pamatují. Co o nich říct? Snad jen to, že každý druhý člověk byl tehdy pohrobek a podle toho to taky, vypadalo, ale to vám nemusím říkat, to víte sami nejlíp

Za časů Ladislava Pohrobka

Na začátku roku 1450 jsem se byl trochu projít po Novém městě pražském, jež nedávno oslavilo sto let od svého založení, přičemž jsem se převážně pohyboval v prostoru vymezeném přestupovým trojúhelníkem podzemní dráhy, který byl bezpochyby srdcem tohoto zhmotněného nebeského Jeruzaléma, který, byl, víc než symbolicky, osídlen převážně českou chudinou.

Byl jsem zde naposled před dvěma lety a tak jsem najednou mnohé ulice, ani lidi jsem nepoznával, jak se všechno změnilo od té doby, co Prahu obsadil Jiří z Poděbrad, náplava z Poděbrad. Ulice změnil nenápadně svůj genius loci, jenž nyní nezapřel kališnický esprit, a stejně tak se změnili lidé. Ze starých známých, které jsem v Novém městě vždy nějaké měl, stali se neznámí lidé a z neznámých lidí stali se staří známí.

Byly už tři hodiny odpoledne, když jsem vyšel z šenku, v němž jsem popíjel právě s jedněmi takovými novopečenými starými známými, které jsem potkal na Dobytčím trhu, největším náměstí široko daleko, na něž se při spartakiádě vešlo až deset tisíc cvičenců s Kristovým křížem jako tělocvičným nářadím na ramenou.

Mrzlo, ale evidentně ne příliš. Rozhodně ne tolik, abych se musel celý schoulit do svého kožichu, který nosil ještě můj děda, člověk nanejvýš mlčenlivý, ostatně jako všichni v naší rodině. Mrzlo a, což bylo zvláštní a podivuhodné, nefoukal žádný vítr, kouř z komínů stoupal docela rovně.

V mé duši to vyvolalo dosud nepoznaný pocit, napůl depresivní, napůl manický, zrovna rozpolcený, jako byla rozpolcená celá i společnost na dva tábory, mezi nimiž média systematický hloubila Jelení příkop. V tomto duševním stavu jsem dorazil domů krátce po půl čtvrté, abych zjistil, že mezi rodinnými příslušníky, kterých bylo zas o něco víc, sedí u stolu úplně cizí chlap.

Až když promluvil, poznal jsem v něm souseda Vávru, jehož obsazení Prahy Jiřím z Poděbrad taky docela změnilo.

„Venku je bezvětří.

Už to víte?

Takové bezvětří začátkem roku nepamatuji!“ oznamoval mi soused Vávra, zatímco ostatní mlčeli.

„Všiml jsem si toho. Kouř z komínů vypadal jako olovnice spuštěná z věže katedrály,“ řekl jsem.

„Doba je složitá. Čert, aby se v tom vyznal, kdo je s kým, a kdo je proti komu. Tak jako dnes se ještě nikdy neintrikovalo,“ povzdechl si soused Vávra.

„Slyšel jsem dnes, v hospodě, právě se odtud vracím, kdosi to tam říkal, už nevím, kdo, lidé jsou teď úplně jiní, než bývali, že Oldřich II., však víte, ten Rožmberk, je docela na mizině, že nemá ani floka, a s ním i spousta jiných pánů, zkrátka a dobře, kdosi vykládal, že se všechna katolická šlechta dostala do pořádné dluhové pasti,“ sdělil jsem Vávrovi novinku, kterou jsem slyšel v hospodě.

Soused Vávra přikývl: „Ona každá politika něco stojí, a ta vysoká zvlášť. Já bych do ní nešel ani za nic, ta už ožebračila onačejší pány, než je Oldřich, mnohé krále i císaře přivedla docela na mizinu. Jediný, kdo na politice dokázal zbohatnout, je církev, on ten bůh asi opravdu existuje.

Ale na to, aby byl biskupem, musí mít člověk jo žaludek.“

Chvíli jsem mlčel, stižen touto rodovou predispozicí, ale pak jsem se souseda Vávry přece jen zeptal: „A co král? Co je s ním? Víte, koho tím myslím.“

„Vidíte, na krále bych málem zapomněl, ještě, že jste mi to připomněl!

Proslýchá se, že král již dospívá v muže,“ oznámil mi soused Vávra.

„Sláva bohu!

To by za takové tři roky mohl usednout na trůn,“ zvolal jsem a tázavě pohlédl na souseda Vávru, „poslyšte, sousede, co vy si vlastně myslíte o Jiřím z Poděbrad?

Je to špatný, nebo dobrý člověk, je to ludra, nebo férový chlap?

Osobně se přiznám, že se v něm nedokážu vyznat.“

Soused Vávra pokrčil rameny: „Těžko říct, u těchto kališníků jeden nikdo neví. Zatím neexistuje, nebo jsem aspoň an ni nenarazil, seriózní studie, která by sumarizovala vliv přijímání pod obojím na lidský charakter, totiž není ještě dokázáno, zda přijímání pod obojím skutečně udělá i z toho největšího lumpa světce, jak se kdysi domníval Jan Hnus.

Výsledky Jiří má, to se nedá popřít. Kam vstoupí, tam se to v rámci možností stabilizuje, vždyť i Prahu změnil charakterově k nepoznání, Pražáci už nejsou tak zpovykaní. Taky se zdá, že jeho program likvidace radikálních hnusitských aktivistů je celkem rozumný.

Ale stačí to na to, abychom mohli rozhodnout, a teď to myslím i obecně, abychom mohli rozhodnout, myslím docela objektivně a spravedlivě rozhodnout, zda je člověk dobrý či nikoliv?

Dle mého je na nějaké objektivní soudy ještě příliš brzy. Dejme mu ještě nějaký čas, takový deset let a pak jej suďme, přísně, ale spravedlivě!“

„Máte pravdu, sousede, vždyť není pořád ještě oficiálně ani zemským správcem, natož králem. Dejme mu čas,“ přikývl jsem.

„A ještě kvůli něčemu jsem přišel,“ řekl soused Vávra úplně jiným hlasem.

„Kvůli čemu,“ zeptal jsem se.

„Kvůli tobě.“ řekl soused Vávra úplně jiným hlasem.

„Kvůli mně?“ sklopil jsem oči.

„Ano, kvůli tobě,“ změnil soused Vávra nejen svůj hlas, ale i celé své vzezření, takže vypadal úplně jinak, „měl bys, chlapče, zase načas změnit vzduch. Promiň, že ti to říkám tak otevřeně, ale chodím sem k vám do vaší rodiny více jak čtyřicet let, nikdo nezná vaši rodinu líp jako já. To vysedávání po hospodách, a hlavně ty návraty domů, ti nijak neprospívají.

Jen uvaž, přijdeš domů a všichni mlčí, mlčíš tedy i ty.

Ale copak jde jen mlčet?

Být tebou, seberu se, a jedu do Horních Uher. Tam se teď dějí věci, to je země zaslíbená pro mladé muže jako jsi ty, tam se dá teď zažít nefalšované dobrodružství. Tady, tady je to pořád dokola a to tě ubíjí, ničí a deptá, rozkládá zevnitř. Ale tam, všichni mladí muži by tam měli jít a sloužit jako bojovníci, ale ne jako bojovníci MMA, ale jako skuteční bojovníci.

Sekej, rubej, nikoho neživ!“

Soused Vávra domluvil a najednou vypadal jako ten Vávra, který k nám chodil už více jak čtyřicet roků.

„Půjdu tam. Dobře mi radíte. Sice ne už dnes, ale pozítří určitě. Děkuji vám, sousede,“ stiskl jsem dojatě Vávrovu ruku, byla studená, jako by Vávra trpěl neduhem v naší době tak častým, totiž nedokrvením.

„Rádo se stalo, za optání nic nedáš,“ mávl rukou soused Vávra a nasadil si beranici, „tak já jdu. Buďte tady spánembohem!“

„Spánembohem!“ rozloučil jsem se s ním za celou rodinu, která seděla u stolu a mlčela, někdo už zase zemřel, někdo se zase narodil, ale to mlčení jako by nás mělo všechny přetrvat.

„Spánembohem, mějte se tady dobře, umírejte a roďte se, větvěte se, jak se na řádnou rodinu sluší a patří,“ rozloučil jsem se i s našimi, kteří mi na to nic neřekli, jen v očích otce četl jsem hrdost na to, že jeho syn, krev jeho krve opouští domov, aby získal zkušenosti, a z očí matky jsem zase vyčetl smutek, vždyť už jsem se nemusil nikdy vrátit.

Za čtrnáct dní na to (každý den urazil jsem pomocí chůze víc jak čtyřicet kilometrů) už jsem stál před Janem Jiskrou z Brandýsa, který toho času šířil v Horních Uhrách češtinu jako úřední jazyk.

„Tak a tak, pane Jiskro, potřebuji na čas změnit vzduch, vypadnout ze zajetých kolejích, vystoupit ze své komfortní zóny, přijmout nějakou šílenou výzvu, abych dokázal sám sobě, že to dám,“ řekl jsem Jiskrovi rovnou, co mne motivuje, abych se přidal k jeho žoldnéřské bandě.

„Chápu. V životě každého muže přijde taková chvíle, kdy pochybuje o svém mužství, o své mužské roli, kdy pochopí, že chlap na mateřské je pičovina, a proto se chce stát bojovníkem, aby si potvrdil, že je skutečně muž,“ přikývl Jan Jiskra a pozorněji se na mne zadíval, „poslyš, nebojoval jsi náhodou u Lipan?“

„Ne, já ne. To byl někdo jiný z naší rodiny. Víte, jsme už, v porovnání se situací na začátku našeho století, poměrně rozvětvená rodina, a co vím, říká se, respektive naznačuje se posunky, že se kdosi z naší rodiny vskutku osobně účastnil bitvy u Lipan,“ odpověděl jsem.

„Kdo nebyl u Lipan, ten jako by nebyl! Když tam byl někdo z tvojí rodiny, tak jistě víš, o co tam šlo, a o čem mainstreamová média mlčí,“ řekl mi na to Jiskra.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem.

„Fajn,“ přikývl i Jiskra a pokračoval, „řeknu ti to takto, chlapče, práce u nás je pestrá a zajímavá. Zážitek střídá zážitek, jestli ti jde o tohle, není to žádná monotónní, absolutně nekreativní otročina někde v montovně. Momentálně ovládáme středoslovenská města, Spiš a taky část východního Slovenska, které ovšem jako takové ještě neexistuje, to jen pro pořádek. Hájíme zde, krom jiného, i zájmy krále Ladislava, pravnuka Karla IV., možná jsi o něm něco slyšel.“

„Slyšel,“ řekl jsem a dodal, „ale jedna věc je mi záhadou, kde na to ta ženská, myslím Ladislavovu matku a vnučku Karla IV., pořád bere prachy, aby si vás vydržovala, zvlášť když už je sedm let po smrti?“

„To není naše starost, kamaráde. Peníze za svou práci dostáváme včas, a kde je bere, to jde mimo nás. Krom toho si razíme v Kremnici na vlastní triko kvalitní dukáty, takže po finanční stránce je všechno O.K.

Byl jsi někdy v Kremnici?“

„Nebyl jsem tam ještě nikdy v životě ani jednou,“ přiznal jsem se.

„Tak si tam někdy zajeď, je to turisticky velmi atraktivní město, samá památka, něco jako Český Krumlov.

Příroda je tam taky pěkná, tu a tam narazíš i na medvěda,“ doporučil mi Jan Jiskra návštěvu Kremnice.

„Určitě se tam podívám,“ slíbil jsem se mu a zeptal se, „tak co, můžu se k vám přidat?“

„No tak určitě. Zajdi si na vstupní prohlídku a psychotesty k doktorovi a pak se hlas u Ing. Aksamita, jeho firma teď pro mne pracuje. On už ti řekne, co a jak,“ řekl mi Jan Jiskra z Brandýsa.

Veškerá zdravotní prohlídka, včetně psychotestů, se sestávala z otázky, zda trpím nějakou pohlavní chorobou.

Když jsem odpověděl, že ne, shledal mne lékař způsobilým pro povolání žoldnéře u Bratříků, jak se jmenovala firma Ing. Aksamita.

Ing. Aksamit, u kterého jsem se pak hlásil, se ukázal jako velký pohoďák.

„Vodkaď seš?“ zeptal se, když jsem mu předložil lékařskou zprávu.

„Z Prahy,“ odpověděl jsem.

„Hele, a když seš z Prahy, neznáš nějakýho Vávru?“ zeptal se.

„To je soused,“ odpověděl jsem.

„No, to je náhodička!

Dlužím mu ještě sto grošů, hehe, už třicet let, ještě z vojny, byli jsme v Tachově!“ zasmál se Aksamit a pokračoval, „tak ty seš celej říčnej po novejch zážitcích, chceš vystoupit ze svý komfortní zóny, ale tak aby to byla i zábava?“

„Ano, to bych chtěl,“ přiznal jsem.

„Tak to seš na správný adrese, u nás u bratříků není o zážitky nouze.

Hele, už jsi někdy raboval?“ zeptal se mne Petr Aksamit.

„Ještě, ne,“ odpověděl jsem.

„To neva, neboj se, není to nic těžkýho, zaučíme tě. Voni ti sedláci jsou řácký potvory, maj to různě poschovávaný. Ale taky maj smůlu, protože já jsem taky ze selskýho, i když se teď voblíkám jako šlechtic. Jedno ti teď povim. Můžeme si myslet vo hnusitským revolučním hnutí cokoliv, ale nebejt jeho, tak dosud hniju na panským jako mechanizátor!

Jenže díky němu jsem v sobě vobjevil skrytý vojevůdcovský vlohy, který by jinak zůstaly promarněný. Jen vůl může dřít na poli, a navíc ještě na panským, a bejt tím svým nevolnictvím naplněnej, jako že je to boží vůle, to už jsem pochopil dávno. To, že jsem se přidal k hnusitům, to bylo moje nejlepší životní rozhodnutí. Ať jsme dělali, co dělali za zvěrstva, nikdy toho nebudu litovat.

A víš proč?

Protože hnusitská revoluce udělala ze mě, nicotného nevolníka, pána!

Heleď, teď velím vojsku, který má přes deset tisíc lidí ve zbrani a můžu se živit, já bejvalej nevolník, tím, čím se živí ta zasraná šlechta a církev, totiž vybíráním daní a rabováním.

No, řekni sám, kdo to má?

Jsem svým vlastním pánem, protože jsem prostě popad svou životní příležitost za pačesy. A to samý ti řekne každej bratřík, když se ho na to zeptáš. Většinou jsou to bývalí nevolníci, který, páč vokusili svobodnej žoldnéřskej život plnej skvělejch zážitků, nechtěj už nikdy dřít na poli jako nějaký blbý kmáni.

Z toho pramení naše umění zrekvírovat všechno do posledního zrníčka. Voni ti uherský sedláci jsou z toho vždycky celý tumpachový, že vobjevíme ty jejich důmyslný skrýše, protože my měli doma ty samý skrýše na těch samejch místech.

A Maďaři?

Ty Maďary neznáš, to nejsou lidi, to je dobytek!

Ale my bratříci, když to do nás vjede, jsme taky potvory. Na ty kluky maďarský se musí vostře, jakýpak s nimi cavyky!“ odplivl si ing. Aksamit a zeptal se, „a jak jsi na tom s mrdáním?

Dobrý?“

„Nestěžuji si,“ odpověděl jsem.

„Proč se tě na tom vlastně ptám?

Jde vo to, že Vondruška, víš, nejlepší současnej široko daleko kronikář, zrovínka včera odjel, takže mrdat sice můžeš, co hrdlo ráčí, ale nic z toho už nezůstane v tvým případě zaznamenáno pro příští generace. Já tak mrdal před ním dobře pětkrát a von to všechno věrně zachytil, po člověku by přece mělo něco vostat, ňákej ten vobtisk v historii.

Jenom abys věděl, že vo tvým mrdání se nikdo nic nedozví, že se navždy ztratí v propadlišti času, stejně jako ty svině maďarský,“ informoval mne Ing. Aksamit, že Vondruška je pryč.

„Co se dá dělat?

Mrdat se musí tak, jako tak,“ mávl rukou.

„Jo, to se musí, a tady v Horních Uhrách obzvláště,“ přikývl Aksamit a dodal, „poslyš, tudle mi jedna ženská říkala, že když se jí nedostaví měsíční cyklus, tak bude v tom.

Je to pravda?

Mně se to nějak nezdá.“

„Je to pravda,“ řekl jsem

Ing. Aksamit se zatahal za knír a řekl: „Tak ti povim, že některý ženský jsou ještě větší kurvy než Maďaři. Však, brzy uvidíš. Vona se teď sice uzavřela s Maďary zase nějaká mírová dohoda. Ale jak znám Maďary, moc dlouho nevydrží, nedaj si pokoj, a nedaj. Uvidíš, že na mý slova brzy dojde!

Ing. Aksamit se nemýlil. Maďaři brzy mírovou dohodou porušili, ale u Lučence jsme jim dali co proto!

Ten den se mi dařilo, na co jsem sáhl. Už ráno, když jsem lehce bezlepkově posnídal, jsem cítil, že mám skvělou formu a bitevní vřava, která se záhy rozpoutala, když jsme se do sebe zakousli s Maďary, mi jen zvedla moje sebevědomí, protože všechno je hlavně o hlavě.

„Brzdi, mladej, jinak páč jinak nebudem mít po vobědě, co na práci,“ brzdil mě Ing. Aksamit, ale marně.

Takovou chuť do života, jako v bitvě u Lučence jsem necítil nikdy předtím, a ani nikdy potom. Chtělo se mi žít, až jsem řval a tím ještě víc provokoval Maďary, kteří se na mě vrhali, jako by byli můry a já jasným věčným plamenem boží lásky.

 Já jsem se činil. S dvaceti zabitými Maďary a pětatřiceti zraněnými jsem byl nejproduktivnějším pařanem nejrealističtější bitvy, jakou jsem kdy hrál.

Škoda jen, že jsme Maďary nepronásledovali, protože byla jakýmsi hackerem přerušena dodávka elektrického proudu, to by moje bilance byla ještě úspěšnější.

Zůstal jsem u bratříků celých osm let a prožil toho tolik, že by se o tom dala napsat celá, přinejmenším sedmidílná epopej.

Onoho střetu, v němž byli bratříci rozdrceni na měsíční prach obce Sárospatak, v níž pak Komenský sesmolil Orbis pictus, jsem se pro natažená třísla neúčastnil, a to mi nejspíše zachránilo život.

Ještě asi dva roky jsem se pak potuloval po Horních Uhrách jako námezdní lektor češtiny, když jsem se nechal najímat měšťanskými rodinami, jež doufaly, že se jejich děti dostanou na UK v Praze, než jsem se konečně vrátil zase do Prahy, takřka o deset let starší a bohatší o spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenu, aniž bych je někdy někomu vyprávěl, a proč taky, nejlepší romány a epopeje jsou ty, jež nebyly nikdy napsány, to vám řekne každý mrtvý Maďar.