Anatomie zrady nejen Emanuela Moravce

Nezradil jen Emanuel Moravec. Zradili i mnozí jiní. Dá se říct, že naše dějiny, včetně těch soudobých, včetně přítomnosti, jsou dějinami  zrady

            Já nejsem zrádce.

Zrádce je ten, kdo zradí.

Ale já jsem nikoho nezradil, já jsem jen pochopil pravdu. Ano, pochopil jsem pravdu, možná krutou pravdu, ale pravdu. A nemá smysl popírat pravdu, nemá smysl se proti pravdě bouřit, protože život, skutečný život, to je právě pravda.

            Mnozí se ptali, jak jsem to mohl udělat, jak jsem mohl zradit. Ale znovu opakuji, že jsem nezradil, nezradil jsem, protože jsem přitakal pravdě, přijal ji za svou, zasvětil této pravdě všechen svůj život, začal tuto pravdu hlásat a nijak se jí neprotivil, protože kdo se protiví pravdě, s tím to vždycky špatně skončí.

            Samozřejmě, že jsem věděl, že komunisté lžou, že to jsou šílení fanatici, kteří se před ničím nezastaví, kteří slepě slouží svým zvráceným myšlenkám, pro něž by se dali ukřižovat v přesvědčení, že tím spasí svět, že tím přiblíží byť jen o jednu jedinou sekundu příchod božího království, v němž bude pracující lid pánem nad světem.

            Samozřejmě, že mi byl Gottwald odporný, že jsem v něm nemohl nevidět než jen nevzdělaného sekerníka, lháře a fanatika, který bez mrknutí oka nechá popravit své nejbližší soudruhy, když mu to všemohoucí bůh, to jest, Stalin nařídí, a stejně tak mi byli odporní i všichni ti ostatní soudruzi, kteří stejně jako kdysi apoštolové, nežili pro nic jiného než pro svou církev a svou víru, totiž stranu a komunismus.

            To všechno mi bylo odporné, to všechno se mi hnusilo, a přesto jsem se k nim přidal, přidal jsem se k nim, a věrně jim sloužil, třebaže jsem musel vědět, že cílem těchto lidí není nic jiného, než konec toho světa, v němž jsem dosud žil, aby na jeho troskách mohli postavit svůj nový komunistický Jeruzalém.

            Sloužil jsem tomu, protože jsem pochopil, že to všechno, ty jejich lži, ten jejich fantatismus není nic než pravda, holá pravda, že ona jejich cesta a jejich cíl je jedinou cestou, po které lze po válce kráčet a jediným cílem, který bude dosažen, i kdyby se měl rozpoutat krvavý teror, pochopil jsem, že nejít po této cestě a nedosáhnout tohoto cíle na té správné straně, znamená protivit se pravdě, znamená být navěky zatracen.

            Stačilo mi pár týdnů pobytu v Sovětském svazu, abych prohlédl podstatu bolševického systému, abych pochopil, že celý tento socialismus je založen na všudypřítomném strachu, který je hnací silou dynamického života v této zaostalé zemi, o které však Fučík zcela přesně napsal, že zítra už zde znamená včera, protože jste, po několika dnech pobytu zde, mohli docela dobře odhadnout, kteří lidé najednou zničehonic zmizí.

Poznali jste to podle toho, že každému takovému zmizení předcházela plamenná sebekritika, při níž se zmizelý soudruh obvinil z vyznávání a hlásaní těch nejhorších bludů, takže když například Ježova před jeho zmizením jmenovali ministrem říční dopravy, nebylo těžké uhodnout, co jej čeká za osud.

            Nemohl jsem však být tímto dynamickým životem v Sovětském Svazu fascinován, nemohl jsem neuznat, že Stalin je génius, když mnohdy mizeli právě ti nejfanatičtější komunisté a nejhorlivější budovatelé tohoto systému, z nichž byli, pravda, mnozí Židé...

            Připadal jsem si v Sovětském svazu jako bych vstal z hrobu, kterým nebylo nic jiného než ta naše prvorepubliková, skrznaskrz zkorumpovaná, třebaže snad demokratická, žvanírna. Ano, bylo mi jako bych byl vzkříšen a ocitl se v onom božím království, o kterém mohl jsem číst dosud jen v Rudém právu či Haló novinách.

            Pobyt v Sovětském svazu mi dokonale otevřel oči. Pochopil jsem, že když Stalin o sobě říká, že je on je pravda, cesta i život, tak mimo tuto cestu a pravdu a život skutečně nic neexistuje, pochopil jsem, že Gottwaldovi a té jeho bandě patří budoucnost, protože tito gauneři jsou schopni všeho stejně jako jejich bůh, který lhostejně vyvražďuje celé národy, sesílá na svůj lid hladomor, bez milosti vraždí všechny, kteří uctívají jiné bohy než jen on sám.

            A taky jsem pochopil, že stavět se komunistům do cesty je zcela beznadějné, protože život v podzemních katakombách, kam jsme je odsunuli, my demokraté, z nich učinil příští vládce světa.

            A tak jsem se k nim přidal, přidal jsem se, protože to všechno, čemu jsem dřív sloužil, to byla smrt, kdežto to, co ztělesňovali komunisté, to byl život věčný, brzy jsem pochopil, že jsou na převzetí moci dokonale připraveni, protože nikdo, ve jménu pravdy, neovládá lhaní a bezuzdný teror líp než oni, kteří se do protifašistického odboje zapojili jen minimálně, kteří v koncentrácích terorizovali své spoluvězně.

            „Soudruhu Fierlingere, co tomu říkáš?

Myslíš, že bys s tím mohl souhlasit?“ zeptal se mne Klement Gottwald, když mi ukázal, ještě v Moskvě, návrh komunistického Košického vládního programu, který již byl plně v područí komunistických myšlenek, kterým už komunisté de facto přebírali moc v zemi, za níž během války bojovali ti,  které komunisté pak bez milosti pronásledovali a likvidovali jako zrádce.

            „Myslím, že bych s tím mohl souhlasit,“ přikývl jsem.

            „Víš, proč se ptám?

            Víme, že tví soudruzi ze sociální demokracie mají taky svůj program na poválečné uspořádání v naší vlasti osvobozené soudruhem Stalinem.

            Víš, ale mě ten náš plán připadá mnohem lepší.

            Co myslíš, mohl bys plán svých soudruhů kategoricky odmítnout, když budeš předsedou vlády?

            Vždyť i prezident Beneš podepsal smlouvu se soudruhem Stalinem a přece bys nechtěl zklamat pana prezidenta, svého přítele,“ úlisně se usmíval Gottwald.

            „Neboj se, soudruhu Gottwalde, o plánu sociální demokracie se vůbec nebude nemluvit, tvůj program je moc pěkný “ ujistil jsem Gottwalda.

            „To je dobře, soudruhu. Ani nevíš, jak už se těším zpátky do vlasti, jak to tam vezmeme do rukou a začneme zase budovat od základů,“ řekl Gottwald a požádal mne o tabák, „nemáš trochu tabáku, soudruhu?

            Já už jsem svůj dnešní příděl docela vykouřil a soudruh Slánský je teď na Slovensku, soudruh Šverma už nežije, soudruzi Procházka a Reicin zase s tabákem kšeftují na černém trhu.“

            Tabák jsem měl a dal jsem mu ho, v nouzi, jak se říká, poznáš soudruha.