Koronavirová pandemie ukázala naprostou nepotřebnost katolické církve

Nezbývá než se podívat Pravdě do očí. Církev, pro kterou je důležitější pravdivost jejího dogmatického učení či její rituály než bůh, takovou církev bůh opravdu nepotřebuje. Takovou církev potřebuje leda Ďábel

            Nouzový stav jako takový i samotné nošení roušek sekretáři biskupské konference P. Stanislavu P. evidentně prospělo, jeho už tak dost oduševnělý výraz se stal ještě oduševnělejším a zpěvavý hlas ještě zpěvavějším.

            „Víte, na co jsem přišel v této těžké době?“ zeptal se, hostě mě ve svém nanejvýš skromném kněžském příbytku, „přišel jsem na to, že my kněží jsme vlastně docela zbyteční a vlastně i všechna naše církev je taky docela zbytečná.“

            „Hrome, to snad nemyslíte vážně!

            Varuji vás, zahráváte si s ohněm!

            Važte pečlivěji svá slova, myslete aspoň na svou spásu, když už ne na dosahování vyššího dobra, které poskytuje lidem církev!“ chtěl jsem zvolat, ale sám generální sekretář biskupské konference mne umlčel rozhodným gestem.

            „Vím, co mi chcete říct.

            Chápu, že takové slova od někoho takového, jako jsem já, jsou velmi nečekaná,“ nepustil mne nebohý kněz ke slovu a pokračoval, „ale proč by jednou i skrze mne nemohl mluvit duch Svatý, i když jsem k tomu osoba ta nejnepovolanější, totiž katolický kněz?“

            „To je fakt,“ uznal jsem a dodal, „ostatně bude jistě zajímavé slyšet od vás i něco jiného než jen mnohahodinové proslovy o boží lásce a Kristově oběti.“

            „Přesně tak. Taky to tak cítím,“ přikývl nebožák a pokračoval, „tento nouzový stav přišel jako na zavolanou. Odvažuji se říct, že pandemie, která to všechno způsobila, byla nikoliv božím trestem, ale božím požehnáním. Nevím jak na vás, ale na mě má rouška silně inspirativní účinek. Sotva jsem si ji nasadil, začal jsem přemýšlet jinak, totiž hlavně jsem začal přemýšlet a taky vidět svět takříkajíc v souvislostech.

            Vysvětluji si to tím, že mi to změnilo rytmus dýchání a to bylo právě to, změněné dýchání, co mne přivedlo na jiné myšlenky.

            Ale pojďme k věci, která vás tak vyděsila a vystrašila, k vašemu strachu o moji spásu, jež je nyní ohrožena tím, jak mluvím. Když byl vyhlášen nouzový stav, tak byly i, jak víte, zavřeny kostely z toho prostého důvodu, že se v nich srocovali lidé a stačí jeden nakažený, aby se vir rozšířil po celé farnosti, usídlil se v lidských organismech a tam se nekontrolovatelně množil stejně jako hřích.

            To víte, že zprvu jsem se tím vyrovnával velmi ztěžka, ostatně na Velikonoce jsem se vždy těšil jako malý kluk a teď byly najednou kostely prázdné, jako by nikdo nevěřil, že Kristus vstal z mrtvých a proto nás zachránil pro život věčný než jen my, faráři. To, co prožívám, když vkládám proměněnou hostii na vlhký lidský jazyk, jenž se mne dotýká svou špičkou, to se nedá popsat, vězte však, že ten pocit je velmi slastný.

            A to všechno teď bylo pryč.

            Je pochopitelné, že jsem všechny své myšlenky ještě více upřel k bohu, problém ovšem byl, že jsem si přitom jednou zapomněl sundat roušku a malér byl na světě.

            ,Co teď dělá bůh, když jsou kostely prázdné, když se mu nedostává našeho každodenního velebení v jeho chrámech?? položil jsem si tu nešťastnou otázku a ještě nešťastněji si na ni odpověděl, ,dělá to, co vždy, protože by jinak nebyl bohem, dělá to, co jedině dělá bůh, totiž je za všech okolností bohem!?

            A když jsem si na tuto nešťastnou otázku takto nešťastně odpověděl, nezbývalo mi, než si přiznat tu holou pravdu, že to všechno chození do kostela je docela zbytečné, jako je docela zbytečné i to, co děláme my, faráři.

            Vezměte si jen ty nešťastné on-line přenosy bohoslužeb!

            Co kdybychom je nedávali ve skutečnosti on-line a pouštěli jen ze záznamu?

            Nikdo to nepozná a přece všichni budou přesvědčeni, že jsou účastni bohoslužby, ačkoliv by se jen dívali na její záznam a ačkoliv by se dívali na její záznam, byli by přesvědčeni o tom, že budou žít věčně, protože se účastní bohoslužby!

            Můžete říct, že je to příklad hodně přitažený za vlasy, ale pokud jsme vysílali bohoslužby on-line tak, jsme tím vlastně přiznali, že není třeba chodit do kostela, že kostel není místo nijak výjimečné, což je ostatně pravda, proč by měl být bůh přítomen zrovna v kostele, a nikde jinde ne?

            A tak je to u nás v církvi se vším, oslavujeme a velebíme boha, ale jak ho oslavujeme a velebíme?

            Neustálým omíláním jednoho a téhož, proudem slov, jejichž smysl už nechápeme, protože ta slova už dávno ani žádný smysl nemají.

            Řeknu vám teď jedno, bůh buď je, nebo není, Kristus se pro nás obětoval, nebo neobětoval, buď budeme díky tomu žít věčně, nebo nebudeme žít věčně, a buď v to všechno věříme, anebo v to všechno nevěříme, a pokud v to věříme, tak se o tom nepotřebujeme každodenně ujišťovat, tak si nepotřebujeme hrát na věřící v kostelech.

            Tak je to, milý pane!

            Chození do kostela není projevem víry, ale naopak nevíry, nechodíme tam kvůli bohu, a my faráři už vůbec ne, ale proto abychom ukazovali, jak jsem dobří a spravedliví právě proto, že chodíme do kostela!

            Bůh vidí do našich srdcí. Ví, jací jsme a nějakým chozením do kostela, nějakým svatým přijímáním ho neoblafnemeE existuje-li bůh a věříme-li v něj, pak v něj musíme věřit jednou provždy a nějaké bohoslužby musí být pro nás tím nejohavnějším rouháním, které boha, jeho lásku, naprosto popírají, kterou jsou jeho čirým nepochopením.

            Zdají se vám moje slova příliš odvážná?

            Tak se na mě podívejte!

            Co jsem?

            Jsem katolický kněz, který recituje pořád jedno a totéž dokola.

            Ale o bohu není třeba mluvit pořád dokola!

            Čím víc bůh existuje, tím méně potřeba je o něm mluvit, kdo o bohu pořád mluví, jako třeba já, má k bohu nekonečně daleko!

            A víte, co si taky myslím?

            Myslím si to, že vy, ano právě vy, máte k bohu mnohem blíž než já, že promlouvá-li k nám bůh, tak nám promlouvá vašimi ústy, nikoliv mými, ačkoliv na první pohled se to musí jevit docela opačně.

            A víte, o čem jsem ještě přesvědčen?

            Že je-li někdo svatý, myslím svatý u boha, tak jste to vy a ne všichni ti Wojtylové a svatí Petři!“

            Poslední věty, které nebožák vyslovil, byly samozřejmě už hodně přes čáru. Nešlo samozřejmě o mě, ale o nebožáka, jeho duši a jeho spásu, i jen za setinu toho co řekl, mohl být bez mrknutí oka zatracen, neboť to všechno ve všem odporovala učení církve.

            „To už přeháníte,“ řekl jsem proto.

            „Nepřeháním ani trochu!

            Vy máte k bohu mnohem blíž než my všichni faráři dohromady, vy jste u boha svatý!“ vykřikl znova ten nebožák, znova si koledující o věčné zatracení.

            „Přeháníte,“ řekl jsem zas.

            „Nepřeháním!“ trval na svém.

            „Přeháníte, uvažte sám. Jako farář nevíte o bohu nic, třebaže učení církve znáte nazpaměť, a jelikož o bohu nevíte nic, nemůžete ani tvrdit, že jsem u boha svatý, protože v tom případě by i skrze vás mluvil bůh, což je ovšem naprosto vyloučeno, právě proto, že jste farář,“ vysvětlil jsem mu.

            „Jenže teď nemluvím jako farář, tedy musí ze mne mluvit bůh!“ nedal se však oblafnout nebožák.

            Bylo mi ho, to se ví, líto, škoda každého člověka, který nebude žít věčně a nechat se zatratit jen kvůli nějakému nouzovému stavu, notabene kvůli tomu, že mě prohlásil za svatého, to si ten nebožák, přese všechno, přece jen nezasloužil.

            „Říká se, že se vás bůh brzy povolá na biskupský stolec, takže si budete moct opřít nejen záda, ale i horní končetiny,“ převedl jsem proto téma našeho rozhovoru do klidnějších, ne tak svatokrádežných vod.

            „Ano, říká se to, už v semináři se to o mně říkalo, jsem ten typ, co by udělal kariéru všude, “ přikývl smutně sekretář biskupské konference a zahleděl se nepřítomně kamsi do dáli, čehož jsem využil k tomu, abych se nenapádně vzdálil, vystoupil k nebi, kde mě zakryl mrak, jako už tolikrát.