Greténi a ekoteroristé v akci, města chtějí míň sekat trávu a zakládat louky!

Sedíte v parku na lavičce a místo traktorků, na kterých jezdí dospělí lidé sem a tam, či křovinořezů, slyšíte kvůli ekoteroristům a greténům jen uřvané ptáky. Šílená představa, která se v některých městech stává šílenou kutečností

            Přiznávám, že jsem se cesty do České Lípy bál, neslyšel jsem o tom městě nic dobrého.

            „Česká Lípa, to je ti hotové peklo, tam kosí trávníky každý den, sucho nesucho, vlastně už nekosí ani trávníky, ale jen holou zem, kosí jako blázni, jako šílenci, jako totální magoři, jako ty největší hovada, neslyšíš tam nic jiného než jen sekačky, traktorky a křoviňáky, vyhni se tomu proklatému městu širokým obloukem, je-li tvůj rozum milý!“ varovali mne všichni před cestou do České Lípy, kam jsem ovšem musel jet kvůli jakési důležité finanční záležitosti, takže nebylo zbytí.

            Jaké však bylo moje překvapení, když jsem vešel nikoliv do vyprahlého města plného magorů a hovad posedlých sečením, rozpáleného jak samo peklo, ale do oázy zeleně, plné rozkvetlých luk!

            Tento kontrast mezi tím, co jsem o České Lípě slyšel a tím, co jsem viděl, mě přiměl, abych navštívil starostku České Lípy a řekl jí do očí, jak jsem překvapen vzhledem města, v jehož čele stojí.

            „Ano, to co vám o našem městě říkali, byla, bohužel, pravda,“ přikývla starostka a pokračovala, „ale dnes už je situace naštěstí jiná. Jestli chcete, provedu vás naším městem, a ukážu vám, co jsme udělali, aby naše město přestalo být peklem.“

            „Velmi rád si to nechám ukázat,“ souhlasil jsem a vyrazil se starostkou do města.

            „Všichni víme, že nynější sucho,“ začala starostka svůj výklad, zatímco jsme kráčeli mezi rozkvetlými loukami mezi domy, „není důsledkem klimatických změn, protože Greta je gretén, a jelikož je Greta gretén, tak není klimatická změna důsledkem lidské činnosti, to je jasné jako facka.

            Ale nějak jsme na sucho museli reagovat i v našem městě. Napadlo nás tedy, že omezíme sečení trávníků, protože vlastně není ani co kosit. Ale jak jsem tak o tom přemýšlela, tak mi to přišlo málo, a jak jsem o tom přemýšlela ještě víc, napadlo mne, že bychom mohli tady u nás ve městě mít louky. Ano, skutečné louky místo těch brutálně znetvořených trávníků.

            Vidíte, tady je zrovna jedna.“

            Starostka ukázala na louku, u které jsme stáli.

            „Moc pěkná,“ pochválil jsem louku, protože byla opravdu moc pěkná, plná květů, ne jak ty zkurvené trávníky, co mají lidé před svými baráky a které žehlí sekačkami každý den, protože jsou magoři.

            „To byste neuhádl, co tady bylo dřív,“ řekla starostka a dodala, „parkoviště!“

            „Cože, namísto té nádherně rozkvetlé louky bylo parkoviště?“ nevěřil jsem.

            „Ano, parkoviště.

            Ale co s parkovištěm, když je takové sucho, a takové horko?

            Ten asfalt, to bylo jak pěst na oko, to bylo, jako, když to jen trochu přeženu, Kristovy rány. Tak jsme ten ohavný kus asfaltu prostě rozbili, půdu pod ním zorali a vyseli zde travní směs s vysokým obsahem lučních květin a měli jsme pro to velmi dobré důvody.

            Věřil byste, že nám odborníci potvrdili, co jsme tušili, totiž, že druhové složení hmyzu je tady teď mnohem rozmanitější, než když tady byl jen asfalt?

            A věřil byste tomu, zase ukázalo, jak jsme taky tušili, že teplotní rozdíl teplot na asfaltu a na květinové louce činí třeba klidně i čtyřicet stupňů?“

            „Tomu rád věřím,“ přikývl jsem a zeptal se, „ale víte, co mi nejde do hlavy?

            Jak jste dokázali, že i lidi u svých baráků nekosí trávu každý den, a mají tam místo těch zkurevných zelených betonů taky kvetoucí louky, které zadrží mnohem víc vody?

            Víte, ono rozbít parkoviště je sice určitě taky těžké, ale přesvědčit lidi, aby nekosili pořád dokola jak šílenci trávu u svých baráků, to mi přijde docela nemožné!“

            „Ó, to bylo docela jednoduché, vážně!

            Vyhlásili jsme veškeré území města za tichou zónu, protože ticho přece léčí, a takže jsme sečení trávníků mohli snadno pokutovat pořádně mastnými pálkami jako porušení této vyhlášky. A to vám garantuji, že sekačkou nebo traktorkem dokáže kosit opravdu každý kokot, ale když má kosit třeba kosou, tak si to každý pořádně rozmyslí, jestli bude každý den zohyzďovat trávník před domem.“

            „To je geniální! Naprosto!“ zvolal jsem.

            „Ale už ani není třeba pokutovat. Potraviny zdražují a tak lidé musejí, chtě nechtě, měnit priority. Místo těch hnusných trávníků mají záhonky a trávu spása domácí zvířectvo, bohužel to lidem došlo až teď, když už je sucho. Dřív si trávy nevážili, a teď by za ní dali nevím co,“ řekla starostka.

            „Ale i tak je tady u vás v České Lípě jako v ráji,“ ujistil jsem starostku a povzdychl, „kéž by to tak bylo v každém městě, v každé obci, ticho a květy, které nikomu, nevadí, ba právě naopak!“

            Ale to jsem neměl říkat, protože mě okamžitě zaplavil strašlivý smutek z toho, že jako v České Lípě to vypadá málokde, že tam pořád ještě jako blázni kosí trávníky, jako by je snad za to Mountfield ještě i platil. Ale naštěstí byla blízko Ploučnice a v ní pořád ještě asi po kotníky vody. Vběhl jsem do ní a její voda všechen můj smutek vyplavila a odplavila pryč, Ploučnice je zázračná řeka!