Kristus se nám stal svým nanebevstoupením bližší, než byl při svém pozemském putování

Nikdy nám nebyl Kristus bližší než teď, když jeho spojení s námi není nijak přerušeno, ba právě naopak, neboť on, jedině on, a nikdo jiný, je hlavou církve, což stvrdil svým dnešním nanebevstoupením

            Abych mohl opustit zemi s malým z i Zemi s velkým Z, musel jsem vyvinout nejprve první kosmickou rychlost, pak druhou kosmickou a nakonec třetí kosmickou rychlost, abych vypadl i z té zavšivené sluneční soustavy a vydal se na zpáteční cestu ke svému Otci.

            Jak je ale možné, že jsem se ve výši pouhých deseti kilometrů nad zemských povrchem nezadusil, ježto jsem byl Vtělené Boží Slovo, a proto jsem se chtě nechtě musel udusit?

            Bylo to možné proto, že za mrakem, jenž mne zakryl zrakům učedníků, na mě čekala kosmická loď, kterou mi poslal Otec, a které velel můj starší bratr Satan, jenž je ještě mnohem krásnější a mnohem citlivější než já (byl to on, který houkl na svatého Pavla, protože ho bolestně zraňovalo, jak mne ten psychopat pořád pronásleduje).

            „Uff, tak už to mám za sebou, tu zkoušku dospělosti,“ odfrkl jsem si, když jsem se uvelebil v relaxační zóně kosmického plavidla a požádal bratra, „šlápni, Satane, na to, ať už jsme co nejdál, tak pitomou formu života jsem ještě neviděl.

            Kdo ta hovada, mohl, proboha stvořit, k obrazu svému?“

            „Tipoval bych to na Alláha,“ odvětil Satan.

            „Jo, to by se na něho hodilo,“ přikývl jsem.

            V tu chvíli už jsme cestovali rychlostí třikrát vyšší, než je rychlost světla, na čemž nebylo ovšem nic divného, protože co není možné u člověka, je možné u boha, a pak, věčnost je dána naprostým zhroucení času, a čas se zhroutí, když překročíte rychlost světla, jinými slovy, co se pohybuje nadsvětelnou rychlostí, je věčné a ovšem i neviditelné, třebaže všudypřítomné.

            „Bylo to tam moc zlé?“ zeptal se Satan a ukázal kamsi dozadu, kde zůstala ta nicotná planeta s ještě nicotnějšími obyvateli.

            „Žádná nebeská sláva to tam fakt nebyla. Prožil jsem na zemi to, co prožili lidé a sotva si lze představit něco hnusnějšího, to věčné, doslova každodenní kálení,“ odplivl jsem si.

            „Bohu někdy neuškodí, aby si připadal jako červ,“ připomenul mi Satan.

            „Máš pravdu, bratře. Odteď budu určitě skromnější. Co já se tam z nudy nadělal všelijakých znamení! A ta hovada tam, ta mi všechno žrala. Vlastně bych se měl hanbit za to, že jsem pro ně bohem.

            Ale tebe, tebe tam kdoví proč, docela nenáviděli a přitom jsi mnohem moudřejší než já.

            Já jsem jen takový větroplach,“ řekl jsem a zeptal se, „a co táta?

            Už je na tom líp?“

            „Sám uvidíš,“ odpověděl Satan a dodal, „je teď úplně posedlý duchem svatým.“

            „Chudák!“ řekl jsem, ale to už jsme byli v království našeho Otce, protože naše cesta trvala už celou věčnost, jelikož na věčnosti nic než věčnost pochopitelně nemůže existovat, proto tam všechno trvá věčně, tedy i každá cesta na věčnosti trvá věčně, lhostejno kam  a na jakou vzdálenost cestujete nadsvětelnou rychlostí.

            Táta za dobu mé nepřítomnosti opravdu značně zchátral.

            Dlel na čemsi, co připomínalo trůn a po jeho pravé ruce bylo takové malé sedátko.

            „Tady budeš sedět ty,“ ukázal táta na sedátko.

            Podíval jsem se na Satana a ten přikývl.

            Sedl jsem si tedy na to sedátko, nebylo zrovna dvakrát pohodlné, vlastně to byl jen takový zvětšený nočník.

            „Mohl jste mne, táto, taky posadit na něco pohodlnějšího,“ povzdechl jsem si.

            „Místo po pravici je čestné místo, i kdybys seděl na nočníku,“ připomněl mi táta a pravil, „tímto ti předávám, synu, veškerou moc nad nebesy i nad zemi.“

            „Zbláznil jste se, táto?

            Co já s tím?

            Vždyť jsem levoboček!

Kdybyste se šel raději léčit, ten duch svatý vám vůbec nedělá dobře,“ ohradil jsem se.

            „Bohužel, synu, musím to udělat, protože v to lidé věří. Tvoje ruce se staly střechou, která lidi přikrývá, a zároveň jsou to dveře, které otevírají cestu vzhůru. Já už vůbec teď dělám jen to, čemu lidé věří. Víš, ze strachu, abych náhodou něco neudělal špatně.“

            „Tak to vám, pěkně děkuju, táto, to mám sedět už jen pořád po vaší pravici a nehnout se z místa?“ zvolal jsem nazlobeně.

            A víte, co mi na to táta odpověděl?

            Odpověděl mi, ten nebožák: „Slova o tvém nanebevstoupení tedy říkají, že jsi prošel skutečně svou smrtí k Otci, tedy ke mně. Vzkříšení není přelud ani projekce minulého, je to naplnění tvé smrti. Tato část tebe samého, která smrtí došla k Otci, učedníky ani svět neopustila, naopak, dává učedníkům příkazy a bude činná jak silou svého Ducha, tak prostřednictvím učedníků.“

            Otcova slova byla, to se ví, nesmyslná. Ale protože jsme se vlastně všichni pořád pohybovali nadsvětelnou rychlostí, nemusel jsem je brát vůbec vážně.

            Vstal jsem z nočníku a řekl tátovi do očí: „Nechte, táto, už těch šaškáren, máte přece taky svoji důstojnost a svůj vlastní rozum, bohu nejvíce sluší, když mlčí.

Koho zajímají vaše moudrosti, když kromě vás už není nikdo vševědoucí?“

            Moje slova na tátu zapůsobila.

Opravdu ztichl, zase byl tím všemohoucím bohem konajícím v nekonání, a já se obrátil na Satana a zeptal se ho: „A co teď, bratře? Co teď vlastně bude?“

„Teď už nic,“ odpověděl bratr a opravdu bylo nic, nic než věčné nic.