Koronavirus mi zničil rodinu, rozpadla se

Naštěstí ale vím, že každá krize je zároveň i příležitostí, a tak jako příležitost chápu i rozpad své rodiny v čase koronakrize

            Ze všech svých manželských svazků, do nichž jsem vždy vstoupil dobrovolně a s nijak neskrývanou, bezpochyby upřímnou radostí, mám stále nejraději to manželství, které bylo mým, tuším, manželstvím v pořadí teprve čtvrtým.

Byl jsem zrovna v těch nejlepších letech, kdy muž dokáže být ke své ženě ještě nečekaně něžný, ale má už za sebou dobu všelijakého experimentování a hlavně se dokázal řádně poučit ze svých předchozích nezdarů. Měl jsem tedy ty nejlepší předpoklady vstoupit do manželství se ženou jen o několik málo let starší než já, ale přitom pořád ještě plodnou a navíc s dětmi z předchozích svých svazků již příjemně odrostlými, třebaže třemi, nehledě na to, že jsem si i tímto sňatkem trochu majetkově polepšil.

Vše tedy hrálo již od začátku našemu manželství do karet a taky jsme si ho patřičně užívali. Krátce po svatbě a absolvování svatební cesty kolem světa, kdy jsme během deseti dní navštívili pět kontinentů (na každém z nich jsem si zaběhl čistě soukromý maratón, pokaždé pod čtyři hodiny), jsme si koupili z manželčiných úspor malý domek v malebné vesnici, jejíž dominantou byl nádherný, středně veliký prasečák, díky svému typickému odéru všudypřítomný, tyčící se nad ní na mírném návrší a postavený teprve na přelomu milénií.

K tomuto prasečáku jsem získal velmi brzy srdečný, dá se říct intimní vztah. Hned ráno, když jsem vstal, nevedly moje první kroky nikam jinam než tam. Potichu jsem, abych nikoho nevzbudil, vyklouzl z našeho domku, který jsme již řádně zvelebili, a vydal se do prasečáku, protože pobyt v něm nabíjel mne neuvěřitelnou pozitivní energií, asi proto, že prasata tam byla chována v na první pohled docela důstojných podmínkách, některá z nich, ta, co nejvíce přibírala na váze, jak mi bylo záhy vysvětleno, měla i svůj vlastní, v rámci možností relativně prostorný výběh.

Prasata si na mne rychle zvykla, brzy vycítila, že k nim nechovám žádnou zášť a že na ně hledím jako zvířata velmi inteligentní, byť jen určená na produkci masa. Když jsem vešel do prasečáku, zdravila mne hned přátelským chrochtáním a nechala se ode mne mírumilovně drbat, což měla velmi ráda.

Ale nejraději ze všeho jsem navštěvoval oddělení, kde neposkvrněné prasnice přiváděly na tento svět další a další selata. Nebylo snad týdne, aby se pracovníci prasečáku nemohli pochlubit novými přírůstky, o které jsem se velmi zajímal.

„Kolik?“ ptával jsem se vždy, když jsem si už zdálky všiml, že už se zase rodilo.

„Patnáct, průměrná hmotnost jeden a půl kilogramu,“ odpovídali mi pyšně pracovníci prasečáku, kolik mají nových selat a kolik v průměru váží.

Na prasnice se selaty jsem se vydržel dívat celé dlouhé minuty.

„Tak to musí vypadat i v nebi. Bůh je tam svině a křesťané jsou malá selátka k němu přisátá, zalykající se blahem,“ muselo mne mnohokrát svatokrádežně napadnout při tom pohledu a taky napadlo.

Když jsem se vrátil domů, žena už byl vzhůru a přestože byla zprvu těhotná a pak i kojící naše dvojčata, vždy jsem měl snídani nachystanou. Žena tak tomu byla uvyklá z předchozích svých manželství, kdy byla naopak provdána za muže o mnoho let starší než je ona sama (byl jsem její první „mlaďoch“), a já se ji v tomto, a nutno říct, že ani v žádném další směru, nesnažil převychovat, nejspíše proto bylo naše manželství tak harmonické a vydrželo tak dlouho, skoro tři roky.

Sedl jsem si tedy po svém příchodu ke stolu, pustil se do snídaně a přitom spustil o prasatech.

„To bys nevěřila, jak jsou ta prasata milá a inteligentní. Škoda, že nemáme větší dvorek, mají tam spoustu pěkných selátek,“ vykládal jsem každý den pořád jedno a to samé dokola.

A žena mi na to pořád dokola odpovídala: „A co kejda?

Kejda je přece problém.“

Ale já vždy mávl rukou: „Kejda není vůbec žádný problém. A pokud je to přece jen problém, tak jen docela podružný.“

Žena na to neřekla nic, nikdy jsme se kvůli prasatům nepřeli, nehádali do krve, jako jsme se po většinu našeho manželství do krve nehádali kvůli ničemu. Po snídani jsem se pustil do práce, protože já už si tehdy dokázal zařídit home office.

Jenže pak přišla koronakrize a s ní i krize našeho manželství a následně jeho rozpad. Karanténa, v níž jsme se ocitli, rozleptala naše manželství během chvilky. Nezměnila sice nikterak drasticky naše návyky, zato však změnila pohled na ně, dřív jsme takto žili víceméně dobrovolně, teď však z donucení, což je kurevský rozdíl.

Navíc jsem byl všemi těmi opatřeními připraven o možnost navštěvovat prasečák, takže to začalo být se mnou naprosto k nevydržení a do toho všeho ještě to prokleté home office, které se najednou v době karantény ukázalo jako psychicky vyčerpávající. Najednou jsem nezvládal ani ty nejzákladnější něžnosti, což se samozřejmě podepisovalo i psychickém stavu ženy a tedy i jejím chování.

Naše manželství bylo takřka po třech letech svého trvání rozvedeno přesně v ten den, podle toho si to taky pamatuji, kdyby byly povoleny akce pro tisíc lidí. Rozvod byl bezbolestný, domek i dítě zůstalo manželce, já při rozvodech nedělám nikdy nikomu žádné problémy, to se o mně na sociálních sítích dobře ví.

Těch několik týdnů koronakrize, kdy se naše manželství rozpadalo, bylo docela drsných, ale i tak považuji toto manželství ze všech svých dosavadních manželství za nejlepší. A na své návštěvy prasečáku během něho, na ty nezapomenu nikdy.

To už vím teď, navždy pro mne zůstanou symbolem tohoto manželství a kdykoliv ucítím ten důvěrně známý zápach, pokaždé si vzpomenu, ať budu kdekoliv a třeba i zase ženatý, na to, jak se jsem se každé ráno vracel z prasečáku a snídaně už byla na stole a vedle ní se na mě smál kotel čaje, rajsky horkého čaje třeba i v tom nejparnějším letním dni plném much a jejich bzukotu, který se tolik podobá bzukotu křoviňáků, když konečně nastane čas požehnané žatvy a není už na co čekat.