Milenec pana kardinála

Co je víc než láska? Víc než láska už není nic, protože veškerá láska prýští z boha, to jen lidé umí nenávidět, bůh ne

            Díky bohu všemohoucímu se nakonec nepotvrdilo to, o čem se několik posledních dní v naší arcidiecézi spekulovalo s dobře skrývanými obavami. Ale jak se, naštěstí ukázalo, náš strach byl docela zbytečný, věkový rozdíl mezi panem kardinálem a jeho novým milencem nebyl zase až tak propastný, jak jsme se, celkem zbytečně strachovali.

            Jistě, třiatřicet let, které dělilo pana kardinála a jeho milence, není samozřejmě zase až tak málo, ale není třiatřicet let jako třiatřicet let. Vezmeme-li v úvahu, že novému milenci pana kardinála je rovněž třiatřicet let, pak musíme uznat, že už je to docela dospělý muž, třebaže ještě donedávna, než se nastěhoval do arcibiskupského paláce, žil u své matky.

            Ostatně číslo třiatřicet let je v tomto případě více než výmluvné. Třiatřicet let bylo i Pánu Našemu, když vstal z mrtvých, a dvakrát třicet tři je šedesát šest a tolik let je právě pan kardinálu, jenž se tak nachází v ideálním věku, kdy už může docela vážně začít uvažovat o tom, že by ho za takových deset, patnáct let mohl bůh povolat na papežský stolec.

            Poprvé veřejně představil pan kardinál svého milence, vcelku symbolicky, ve čtrnáctém týdnu mezidobí a musím říct, že nás všechny svou volbou ohromil a to velmi příjemně. Vůbec poprvé sáhl pan kardinál tentokrát mimo církevní kruhy a byla to, nutno říct, volba více než šťastná. Co vím, všichni jeho předchozí milenci byli tak či onak spjati s církví, našli se mezi nimi samozřejmě i faráři.

            Nebyli to vůbec špatní lidé, to ne. Někteří z nich byli i nesporně inteligentní, ale byla na nich příliš patrné to, co se nebojím nazvat katolickou jednostranností, až zaslepeností, kdy člověk pro samá dogmata a paragrafy katechismu nevidí samotného boha. Říkali totéž, co říkal i pan kardinál. Na jednu stranu to mohlo vypadat jako harmonie, na druhé straně si člověk nemohl nevšimnout jisté, do očí bijící monotónnosti.

            Nebylo samozřejmě na tom nic odsouzeníhodného, že milenci pana kardinála byli rovněž katolíci, navíc ještě ke všemu praktikující. Ale nový milenec pana kardinála působil vedle těch předcházejících jako velmi vítané osvěžení, jako čerstvý vítr do plachet, když už pro nic jiného, tak proto, že to, co říkal, nutilo naše již notně zlenivělé křesťanské mozky k zamyšlení.

            Nový milenec pana kardinála, pan Jiří, totiž nevěřil v boha, nebo v něj nevěřil aspoň tak, jako v něj věříme my katolíci, kteří jsme přesvědčeni, že jako my věříme v boha, který je pro nás vším, tak bůh věří v člověka, který je pro něj vším a nic jiného než jen člověk pro boha neexistuje.

            Pan Jiří byl totiž kvantový fyzik, a to přes svůj poměrně mladý věk již dosti významný, a tak ho, na rozdíl od nás, nemuselo zajímat ani Písmo svaté, ani katechismus, aby se o světě dozvěděl taky víc než dost.

            Poprvé jsem potkal pana Jiřího na jakési pobožnosti, bylo to už asi počtvrté, či popáté, co jej pan kardinál ukázal na veřejnosti a musím říct, že všechny ženy, které se s ním už střetly, byly z něho nadšené plným právem. Měl skutečně v sobě něco, co nemůže mít v sobě žádný katolík, totiž jakousi živoucí jiskru, kterou nezískáte tak, že budete umět evangelium nazpaměť.

            Názory pana Jiřího na boha byly v tu dobu už známy. Samozřejmě že i mě tyto názory, jako všechny ostatní mučily a nedopřávaly mi klidu, zvláště, když byly vysloveny někým tak pozoruhodným, jako byl pan Jiří, který se nápadně podobal, proč to tajit, Pánu Našemu, jako by byl jeho dokonalou reinkarnací, kdybychom ovšem něco takového jako katolíci kategoricky neodmítali, protože boží plán lidské spásy vůbec nic takového neobsahuje.

            Samozřejmě, že jsem využil příležitosti, která se mi naskytla, když jsem se dostal do jeho blízkosti a udeřil na pana Jiřího hezky zhurta udeřil, jak se na poctivého katolíka, který jsem, sluší: „Tak vy si myslíte, pane Jiří, že náš svět nestvořil bůh, jak je psáno ve Svatém písmu?“

            Pan kardinál, který stál hned vedle svého milence, se jen usmíval, když mi pan Jiří odpověděl: „Jako kvantový fyzik sotva mohu být vázán Písmem svatým v tom, co poznávám a zjišťuji o našem vesmíru. Proto nemám důvod k tomu, abych tvrdil, že tento svět, o jehož rozměrech vy, katolíci, netušíte takřka nic, stvořil bůh.

            Nebudu vám překládat o tom žádné důkazy, jako vy předkládáte důkaz toho, že svět stvořil bůh, vaše Písmo svaté, stejně byste z toho nic nepochopil. Jen řeknu tolik, že kdyby tento svět stvořil bůh, byl by tento svět geniálně jednoduchý, byl by to svět, který by se dal poznat v jediném okamžiku, protože stvořit něco tak geniálně jednoduchého by dokázal jen bůh.

            Ale tak tomu není, kdyby existoval bůh, jeden jediný, třebaže dle vaší víry trojjediný bůh, existovala by jen jedna jediná elementární částice, totiž bůh sám. Ale elementárních částice existují mraky a tak mi řekněte sám, kde je tady bůh?“

            Co jsem měl na to panu Jiřímu říct?

            A tak jsem se ho raději zeptal: „A to nevěříte ani ve vzkříšení, a ve spásu, v život věčný?“

            Pan Jiří se usmál: „Věřím, spása, to je anihilace, a vzkříšení lze docela snadno dosáhnout tak, že překročíte rychlost světla. Ale to je, tuším, v rozporu s vaší vírou.“

            Odpověď pana Jiřího mě nenechala, to se ví, chladným.

            „Snad mi nechcete tvrdit, že ty vaše červí díry, nebo jak se to jmenuje, jsou právě tou úzkou branou do božího království, kterou se protáhne jen málokdo?

            Kdyby to tak skutečně bylo, odkud by to Náš Pán, Ježíš Kristus všechno věděl, když nebyl fyzik, aha?“ uhodil jsem na pana Jiřího.

            „Věděl to, protože byl přece boží syn,“ dorazil mně pan Jiří a já v tu chvíli cítil, jak plytkou a směšnou je moje víra v to, že jednou vstanu z mrtvých a budu žít věčně jen proto, že věřím tomu, co je v Písmu svatém.

            Ale nemohl jsem se proto na pana Jiřího zlobit, prostě to nešlo. Pan Jiří měl v sobě něco, co v sobě my katolíci mít ani nemůžeme, cosi živého a jasně zářícího.

            A tak jsem jen řekl: „Nechápu, jak vy dva, totiž vy a tady pan kardinál, promiňte mi tu smělost, můžete být spolu. Copak se bez přestání nepřete kvůli bohu a víře?“

            Pan Jiří se usmál: „Proč bychom se přeli, když se milujeme? Nás láska spojuje, nikoliv rozděluje a to, o čem mluvíte, to jsou jen podružnosti, máte-li v srdci skutečnou lásku.

            Nemám pravdu?“

            Pan Jiří se obrátil na pana kardinála, který přitakal: „Ano, proč bychom se přeli? Tam, kde je láska, tam musí být nutně i bůh, a kde je bůh, tam už na ničem jiném nezáleží, viď, Jiří?“

            „Ano, tam na ničem jiném nezáleží, kde je láska,“ přikývl pan Jiří a dlouze políbil pana kardinála.

            Samozřejmě, že brána do božího království, kterou jednou my, katolíci projdeme, abychom pak už nepoznali nic jiného než jen věčnou blaženost, není červí díra, nic takového samozřejmě nemůžeme připustit.

            Ale když se pak večer, když už jsme leželi, chtěla moje manželka vědět, jaký je nový milenec pana kardinála a co si o něm myslím, odpověděl jsem zcela po pravdě: „Je to opravdu báječný muž, kdyby mi ukázal své rány, okamžitě by v něj uvěřil. Pan kardinál s ním bude šťastný.“

            „Díky bohu, však si to taky pan kardinál zaslouží za všechno to, co dělá pro naši spásu, trochu toho štěstí!“ oddechla si manželka, otočila se na bok a usnula.

            „Kdoví, možná to opravdu bude pan Jiří, kdo mne nakonec bude soudit za všechny moje hříchy,“ pomyslel jsem si a usnul taky, zatímco bůh se všech svých sil snažil, aby mě ani ve spánku neuvedl v pokušení.