Černý rasismus je zpátky a sílí

„Rasismus zmizí, až počet těch silných osobností, které samy sebe vnímají jako jednotlivce, převládne ve společnosti nad slabochy, kteří mají pocit, že cokoliv mohou dosáhnout jedině jako dav,“ řekl Malcom X, načež ho oddělali

            Všichni černoši, které jsem kdy potkal, byli a jsou rasisti. Dávají mi přespříliš okatě najevo svoji nadřazenost, hlavně ti, co bydlí jen kousek za Prahou, v klidných venkovských sídlech obklopených desítkami arů kvalitní půdy, na které většinou pěstují krátce střižený, doslova ugandský trávník.

            Platí zásada, že čím kratší trávník má takový černoch u svého domu, tím je pravděpodobněji větší rasista, už jen proto, že tyto trávníky si černoši sečou výlučně sami, aby svůj rasismus ještě víc zdůraznili. Černoch, který si sám seče trávník před domem tak demonstruje, že opovrhuje natolik naší bílou rasou, že mu není dobrá ani k tomu, aby ji zaměstnal ve svém domě jako pomocný personál.

            Jednou jsem na takové místo kousek za Prahou zabloudil a nestačil se divit, kolik černochů má svoje vlastní baráky obehnané právě oním krátce střiženým trávníkem, který se stal, spolu se zahradními bazény, symbolem černého rasismu, ač je sám o sobě zelený, a tedy mohl by být spíše symbolem socialistického zeleného údělu, který přivede náš starý kontinent definitivně do záhuby, když nás odřízne od ruské ropy a ruského zemního plynu.

            Černoši, to se ví, mě, bělocha, nevítali s otevřenou náručí. Hleděli na mě jako na vetřelce, a kdybych šťastnou shodou okolností neměl na sobě neprůstřelnou vestu, kdoví, jak by to se mnou dopadlo.

            „Rychle pryč!“ věděl jsem, že musím odtud co nejrychleji vypadnout, je-li mi moje bílá kůže drahá.

            Ale nějak jsem se v ulicích té předměstské hybridní vesnice zamotal, utíkaje před psy, které černoši na mě poštvali. Byly to obrovské krvelačné potvory, speciálně vyšlechtěné na pronásledování a trhání bílé rasy, zahlédly-li tyto bestie třeba jen kousek bílé kůže, rozzuřilo je to takřka nepříčetnosti, o pachu našich, bílých těl, ani nemluvě.

            Prchaje před těmito obludami, vběhl jsem do jakési slepé uličky, jež byla zakončena betonovým, asi dvou a půlmetrovým plotem. Nemaje jiné východisko, hbitě jsem se před psy vyškrábal, sám nevím jak, na tento plot, či spíše zeď, a skočil z něj pak na druhou stranu.

            To co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.

            Statná černoška na zahradě u domu, který byl takřka celý postaven ze skla, kojila velké, asi tříleté dítě, zatímco se kolem ní proháněly a všelijak dováděly další čtyři děti, samozřejmě taky černé. Ale to nebylo to hlavní, hlavní byl trávník, protože tak krátký, snad ani ne půl milimetru vysoký, a přitom neuvěřitelně hustý trávník, jsem ještě nikde a nikdy neviděl.

            V duchu už jsem se loučil se životem, počítal jsem s tím, že kojící černoška vytáhne střelnou zbraň a střelí mě pumpovací brokovnicí ze dvou metrů do rovnou do hlavy, takže mi neprůstřelná vesta bude mochumůrky platná, načež to u pak soudu (jestli ji vůbec obviní!!!) zdůvodní tím, že jsem jí bránil v kojení, na což jsou černošští soudci obzvláště hákliví, brání-li se černým ženám v kojení.

            „Já..., prosím vás, pronásledovali mě psi, roztrhali by mě na kusy. Musel jsem přeskočit plot, nikdy jsem proti vám negrům nic neměl, ani proti soukromým pozemkům jsem nikdy nic neměl, vždy jsem tvrdil, že na černých životech taky záleží...“ klekl jsem před tou černou madonou na kolena a doprošoval jsem se jí, aby mě nechala žít.

            Děti přestaly dovádět a nenávistně na mě hleděly, tolik nenávisti v dětských bělemech jsem ještě nikdy neviděl.

            „Mohla bych vás zastřelit a ještě by mě za to v diskuzích na novinkách a idnes chválili, že jsem bránila soukromý pozemek,“ řekla černá madona a její bílé zuby se zatřpytily v zlomyslném úsměvu, „ale kdybych vás zastřelila, vyvázl byste z toho ještě příliš dobře.

            Vidíte tu bečku?

            Tam, hned vedle zahradního bazénu?

            Je v ní dehet. Když se natřete na černo, budete vypadat jako my. Zápach dehtu přebije i váš bělošský pach, takže vás psi nechají na pokoji. To je vaše jediná možnost, jak se odtud dostat živý a zdravý. Máte na to minutu, jinak vás zastřelím.“

            Jako o život běžel jsem k té bečce s dehtem, abych se během chvilky proměnil v černocha. Bylo to velmi ponižující, ale kejhák jsem si zachránil. Černoška mi ukázala branku a já vyklouzl zase na ulici, abych konečně, teď, proměněný v černocha, už nikým nepronásledován, zmizel pryč z toho proklatého místa a šťastně se, už ani nevím, jak, dostal na vlakovou zastávku, odkud mi za chvíli jel vlak.

            Průvodčí mě napřed do vlaku nechtěl pustit, argumentující tím, že černí pasažéři jsou automaticky vyloučeni z přepravy, protože je to pro ně nedůstojné cestovat vlakem.

Ale stačilo, abych si otřel z tváře trochu dehtu a průvodčí údivem vyjekl: „Vy jste bílý?

            Proč jste to neřekl hned?

         Nastupte si, ať můžeme jet!“

            Nastoupil jsem si a vlak se rozjel. Nikdo v něm nejel a tak se dal průvodčí se mnou do řeči. Když jsem mu vylíčil, co se mi stalo, a proč jsem černý, řekl: „To jste měl štěstí. Raději se trochu ponížit, než být mrtvý. Já to zažívám pořád, jsem totiž u nás v domě, bydlím na Královských Vinohradech, jediný běloch, a to ještě před deseti lety byl poměr docela opačný.

Oni nás strašně nenávidí!

            A víte proč?

            Protože kvůli nám nejsou ještě černější, jelikož v jejich žilách taky koluje krapet naší podřadné bělošské krve, nenávidí nás, protože jsme pošpinili tou svojí krví tu jejich rasu.

            Říkáte, že ta černoška měla přinejmenším přírodní pětky?“

            Průvodčí na mě dychtivě upřel svůj pohled.

            „No, možná to byly i přírodní šestky,“ řekl jsem a nikdo z nás až do konečné stanice už nepromluvil, zahloubán do svých rasistických myšlenek.