Svatováclavská blamáž katolické církve ve Staré Boleslavi

Svatý Václav nebyl vůbec svatý, ba právě naopak. Divím se, že se kardinál Duka každý rok tahá s jeho lebkou do Staré Boleslavi

Z vyprávění pravicově orinetované katoličky           

Miluji poutě, hlavní ty celonárodní, člověk si při nich skvěle vyčistí hlavu. Někde jsem četla, že bychom měli denně chodit pěšky aspoň hodinu a půl, stejně jako Náš Pán, Ježíš Kristus, který ovšem nachodil denně v průměru nejméně čtyři hodiny. Svatováclavská pouť do Staré Boleslavi je tak skvělou příležitostí, jak následovat Pána Našeho, Ježíše Krista a to doslova.

            Prostě zvednout prdel a jít a jít, dokud se před vámi neobjeví důvěrně známá silueta Staré Boleslavi. Stejně tak putujeme i do božího království. Jdeme a jdeme, vedeni Pánem Naším, Ježíšem Kristem, dokud se před námi neobjeví silueta Jeho království, kde na nás už čeká věčná, ničím nerušená blaženost, kvůli které tady na zemi jako křesťané tolik trpíme, když neseme Jeho, Kristův kříž...

            I letos, jako každé roky, jsem nemohla před celonárodní svatováclavskou poutí dospat. Pořád jsem se budila, až konečně nadešla třetí hodina ranní a já celá natěšená vyskočila ze svého prostého křesťanského lůžka, vroucně se pomodlila a vyrazila na svatováclavskou pouť do Staré Boleslavi, kam jsem opravdu za pět dní, spolu s ostatními poutníky ze všech koutů naší zaslíbené země, dorazila.

            Slastná extáze se dostavila brzy, a když se pouť skončila, nechtěla jsem věřit, že už je konec, ačkoliv věřím tomu, jako pravicově orientovaná katolička, že konec světa může a vlastně musí, neboť tak stojí psáno v Písmu svatém, nastat každým okamžikem. Ale uznejte sami, že mezi koncem celonárodní svatováclavské pouti a koncem světa je přece jen rozdíl.

            Svatováclavská celonárodní pouť bude, stejně jako třeba vánoce, příští rok zase, ale po konci tohoto světa už nic nebude, po konci světa už bude jen život věčný. Proto mi bylo smutno, že už svatováclavská celonárodní pouť zase skončila, protože na ni, stejně jako na vánoce, budu muset zase čekat celý rok, kdežto až se skončí tento svět, budu se radovat, protože to už budu žít věčně...

            Ale jako pravicově orientovaná katolička jsem to vzala nakonec sportovně, vždyť i ten rok uběhne rychle jako voda.

            „Sbohem, sestry a bratři v Kristu! Za rok zase na shledanou u lebky svatého Václava!“ loučila jsem se ostatními poutnicemi a poutníky.

            „Na shledanou v božím království! Nikdo neví dne, ani hodiny, ani se nenadějeme a budeme žít věčně!“ odpovídali mi radostně mí souvěrci, vydávajíce se na cestu domů.

            Mým směrem ale nešel nikdo. Kráčela jsem sama po rozbité polní asfaltce, brzy se rozpršelo. Záhy jsem promokla, ale nic si z toho nedělala. Vždyť v božím království, které se stane co nevidět mým skutečným domovem, pršet nebude. Mohla jsem už na své zpáteční cestě ujít dobře deset kilometrů, Stará Boleslav už mi docela zmizela z dohledu, když mne předjel arcibiskupský kočár.

            Byl tažený čtyřmi nádhernými kladrubskými bělouši a na jeho kozlíku seděl prof. Halík, zachumlaný do sutany. To, že mu kdesi v Oxfordu visí jeho fotka, mu nebylo teď nic platné, stejně jako Templetonova cena. Byl stejně promočený jako já, ale to zuřivěji švihal koně bičem, aby ti klusali, pokud možno, co nejrychleji.

            Arcibiskupský kočár se kolem mne prořítil, a valil si to dál, ale když byl ode mne vzdálen asi už dvě stě metrů, prudce zastavil. Prof. Halík se na kozlíku otočil, a dával mi bičem znamení, abych ke kočáru běžela. Jak toho Antikrista moc nemusím, uposlechla jsem a rozběhla se ke kočáru, právě v tu chvíli déšť nápadně zesílil.

            Když jsem doběhla ke kočáru, otevřela se jeho dvířka a zevnitř vyhlédla dobrotivá tvář kardinála D.

            „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ vyhrkla jsem reflexivně.

            „Až na věky,“ odpověděl kardinál D. a dodal, „jestli chcete, můžu vás kousek svézt.“

            „Děkuji,“ řekla jsem a vklouzla dovnitř.

            „Mně neděkujte, děkujte bohu, že mi vás seslal,“ odpověděl kardinál D. a ukázal na mešní roucho, které leželo vedle něj na sedadle, „nějak se do toho zabalte, ať vám není zima.“

            „Děkuji,“ odpověděla jsem a chtivě se zabalila do mešního roucha, protože mi byla opravdu zima.

            „Mně neděkujte. Děkujte bohu, který mne povolal na arcibiskupský stolec,“ upozornil mne zase kardinál D. a zaklepal svým prstem na střechu kočáru, který se opět střelhbitě rozjel, „nebýt korony, šel bych i letos do Staré Boleslavi pěšky jako každý rok, zrovna tak, jako pěšky chodil po tomto světě Náš Pán, Ježíš Kristus. Ale s ohledem na epidemiologickou situaci musel jsem letos jet kočárem. Ale teď mne omluvte. Mám rozečtenou zajímavou pasáž ve své milované Jeruzalémské bibli, rád bych ji dočetl.“

            Kardinál D. skutečně odněkud vytáhl rozevřenou Jeruzalémskou bibli a začetl se. Na čele mu okamžitě začaly vystupovat krůpěje potu, velké zrovna tak jako krůpěje krve Pána Našeho, Ježíše Krista. Jako pravicově orientovaná katolička jsem věděla, že nesmím kardinála D., který byl biskupem v apoštolské posloupnosti, při četbě Písma svatého rušit, že by to byl smrtelný hřích. Ale zároveň to byl pro mne, jako pravicově orientovanou katoličku, obrovský zážitek, být takto na blízku muži, který žil již tolik roků v celibátu.

            „Jako bych seděla vedle sv. Petra, skály, na které Náš Pán, Ježíš Kristus, vystavěl naši milovanou církev, mimo níž není spásy!“ věděla jsem dobře, jaké boží milosti se mi dostalo, když mne bůh posadil do jednoho kočáru s kardinálem D., „apoštolská posloupnost se nezapře!

            Tentýž Duch svatý, který byl seslán na apoštoly, jak stojí v Písmu svatém, přebývá i nyní v panu kardinálovi D.! I kardinál D., stejně jako apoštolové obesláni Duchem svatým, mluví mnoha řečmi, koná mnohé zázraky, uzdravuje nemocné, protože kdyby nic z toho nedělal, nebyl by biskupem v apoštolské posloupnosti.

            Jediným pohybem jediného prstu by dokázal zastavit déšť, protože jeho víra je mnohem větší než hořčičné zrnko, jinak by jej bůh nepovolal na arcibiskupský stolec. A tímto Duchem svatým jsem obdařena i já, protože na mne sestoupil při biřmování, i já dovedu konat zázraky, protože, kde je Duch svatý, tam musí být i zázraky, a v kom jiném by už měl být Duch svatý, když ne ve mně, pravicově orientované katoličce!?“

            Snad bych i vykonala zázrak, zastavila déšť, nasátá Duchem svatým jako houba, kdyby mě z mé meditace nevyrušil kardinál D.

            „Mt, 23! Uff, tahle pasáž mi dá vždy pořádně zabrat. Víte, pokaždé mne napadne, když otevřu Písmo svaté zrovna na této kapitole, zda tím nechtěl Náš Pán, Ježíš Kristus přece jen říct něco jiného, než si myslíme, že tím chtěl říct,“ řekl kardinál D., odkládaje s úlevou Jeruzalémskou bibli, jsa mokrý jako myš, jak se při četbě potil.

            „Ano, to je velmi náročná pasáž Písma svatého, i pro mě, jako pravicově orientovanou katoličku,“ přitakala jsem.

            „Vy jste pravicově orientovaná?“ zeptal se zájmem kardinál D.

            „Ano, pravicově orientovaná,“ hrdě jsem se přiznala ke své pravicové orientaci.

            Ale kardinál D. to už dál nerozebíral, protože řekl: „Byla jste na pouti?“

            „Ano, na pouti. A teď se vracím domů, ještě čtyři dny a budu doma,“ odpověděla jsem.

            „Čtyři dny! Můj bože! Vždyť i Náš Pán vstal z mrtvých po třech dnech,“ spráskl kardinál své ruce a povzdechl si, „strašná šaškárna tato svatováclavská pouť! Ani nevíte, jak jsem rád, že to mám zase z krku. Celý ten svatováclavský kult je strašná šaškárna!

            Všimla jste si toho, že sv. Václav není žádný mučedník?

            Nikdo po něm přece nechtěl, aby se odřekl své víry, nezemřel pro svou víru, proto, že byl křesťan!

            Právě naopak!

            Boleslav, který ho zavraždil, byl přece taky křesťan, katolík. Nikdo ho kvůli tomu, že zavraždil Václava, neexkomunikoval z církve, ba právě naopak! Za vlády Boleslava upevnila církev svoji moc, byla s ním jedna ruka, za vlády knížete Boleslava zažila církev pravý rozkvět.

            Tak mi laskavě řekněte, jaký byl sv. Václav mučedník, když nezemřel pro víru?

            Pro víru zemřel, dejme tomu, Jan Hus, nebo pro ni zemřeli hugenoti, které jsme povraždili během bartolomějské noci, ale ne svatý Václav!!!

            A byl vůbec svatý Václav křesťan?

            Choval se jako křesťan?

            Chci říct, mohl se raně středověký panovník chovat jako křesťan?

            To, že ho jiný křesťan, vlastní bratr, kterému byl tento hřích následně odpuštěn při zpovědi, zabil shodou okolností u kostela, z něj nedělá ještě mučedníka, který zemřel pro svoji víru. Ostatně na dnešek připadá i vyvraždění Slavníkovců křesťanskými Přemyslovci, to bychom mohli být dnes klidně i v Libici.

A my se musíme kvůli této svatováclavské lži a vlastnímu pokrytectví každý rok trmácet do Staré Boleslavi i s tou jeho zatracenou lebkou, kterou uctíváme jako Bafometa, fujtabl!

            Nesedíte náhodou na ní?“

            „A já pořád, co mě to tlačí do prdele!“ došlo mi konečně, co mě to tlačí.

            Seděla jsem na lebce svatého Václava zabalené v kusu jakéhosi hadru.

         Nebyl to kámen z Kristova hrobu, jak jsem si zprvu myslela, kámen, o němž se říká, že ho kardinál D. vozí všude s sebou jako ochranu před Halíkem, který musel být na kozlíku arcibiskupského kočáru už docela nepříčetný, protože řval tak, že to bylo slyšet i do kočáru: „Hyjé, hyjé, vy herky chcíplé, ať už jsem doma, nebo se zblázním!“