Mnichovská zrada je jenom lživý národní mýtus, Velká Británie a Francie nás nezradily

Mediální masírka ruských trolů, i tady na blogu, jede na plné obrátky. Ale holá fakta nám vykreslují o Mnichovské dohodě docela jiný obraz, než se nám snaží vnutit třeba pan David Dvořák ve svém agitačním článečku. Na zdraví!

            N. Chamberlain měl toho za celý den už plné kecky. Vždyť ráno přiletěl z Mnichova, ze kterého přivezl mír, Londýn není taky nejmenší a chodit po něm pěšky není jen tak, přesto však, když se konečně ocitl v Downing Street, řekl lordu Halifaxovi: „Já, vím, že už je půl šesté, ale mělo by vaše lordstvo něco proti tomu, kdybych jej pozval k sobě domů na čaj?“

            „U všech čertů, vždyť já dnes neměl v hubě ani kapku čaje! Tu německou břečku bych na snídani nepil, ani kdyby mi Hitler držel u hlavy revolver. Jsem přece Brit a mám svoji čest, a pak už na to nebyl čas, jak jsme s tím papírem, co nám přináší mír, vymetli snad všechny londýnské hospody. Jde se k vám na čaj!“ zvolal lord Halifax, vzal N. Chamberlaina pod paží a vplul s ním do domu č. 10, kde toho času náš mírotvorce hospodařil.

            „Hrome, tak dobré pigi jsem ještě a nepil, a to jsem sloužil i v Indii. Bylo mi tehdy sotva patnáct a měl jsem na povel četu, ve které byli samí Welšané, od té doby nenechám na Indy a hlavně na Sikhy dopustit,“ mlaskal blahem lord Halifax, když už oba naši politici seděli v pohodlných křeslech u plápolajícího krbu, zatímco venku, v londýnských ulicích, spokojeně mžilo.

            „Ano, to pigi je dobré, poslal mi ho prezident Beneš k vánocům,“ odpověděl N. Chamberlain a dodal, „kdo by to byl řekl, že jsme byli ještě ráno v Mnichově.“

            „Divné město, ten Mnichov. Nikde jsem neviděl víc Židů než tam, ani v Lodži ne,“ prohodil lord Halifax a, když si dolil čaj, řekl, „že jsme to těm Čechoslovákům v tom Mnichově ale nandali, co?

Odtáhli se staženým ocasem, chacha! Ten Hitler se zdá být, samozřejmě v rámci velmi omezených možností, protože je to Němec, gentlemanem, Peroutka má nakonec pravdu.

Co si vlastně o něm myslíte?“

„O tom jsem si s vámi, Vaše lordstvo, chtěl vlastně promluvit. Hezky u čaje, jak se na anglické gentlemany sluší,“ řekl N. Chamberlain a zamyšleně pokračoval, „víte, napadlo mě, jestli jsme přece jen neudělali v Mnichově chybu. Jestli jsme se v tom Mnichově neměli přece jen postavit za Čechoslováky, i když bychom tak nerespektovali princip jednoho Německa.

Co si o tom myslíte, Vaše lordstvo?“

„Láry fáry, to si o tom myslím!

Co je nám do nějakého pitomého Československa, nesmyslného slepence, který existuje sotva dvacet let a který jsme splácali my sami?

My jsme povinni sledovat zájmy našeho království a ne nějakých blbých Čechoslováků!

Ty Slováky vůbec neznám, nevím, co je to zač, ale Češi jsou pěkně svinský národ!

Čím líp se mají, tím víc nadávají.  Jediné, o co jim jde, je o to, aby nemuseli přinášet žádné oběti. A kdyby, nedej bože, nějaké oběti museli přece jen přinést, tak se začnou vzájemně obviňovat z toho, kdo za to může, že se musely přinést oběti.

To už jsou mi milejší i ti Irové než Češi!

Kvůli takovému národu by šel do války jen naprostý blbec!“ rozčílil se lord Halifax tak, až se pobryndal čajem.

„Takže jsem udělal dobře, když jsem v Mnichově respektoval princip jednoho Německa a neprohlásil se Čechoslovákem?“ vydechl s viditelnou úlevou N. Chamberlain.

„U všech čertů, samozřejmě, že jste udělal dobře, do prdele!“ praštil lord Halifax do stolů svojí velikou pěstí, aby, už trochu klidněji, pokračoval, „něco vám teď řeknu, milý příteli. Nejhorší, co může politika potkat, je pocit nemístné vlastní obrovitosti, stejně tak, jako neschopnost poznat, že s ním někdo orá, tedy ve vašem případě Beneš s těmi svými Čechoslováky a využívá ho k vlastnímu účelu.

Politik by měl být především realista, protože iluze a ideály jsou sice hezká věc, ale dost často se ten, kdo se jimi nechá ovládnout, stane strůjcem nepěkných věcí jak pro sebe, tak v případě politika má jeho chování dopad především na lidi, které zastupuje, tedy ve vašem případě na všechny poddané Jejího Veličenstva, včetně Indů, Kanaďanů a Austrálců, které taky z titulu své funkce zastupujete, ať se to těm všivým Čechoslovákům líbí nebo ne.

Víte, ono nasrat Německo se může jevit jako pěkná věc, zvláště když si uvědomíme, o jaký režim tam jde. Otázka ale je, jak dlouho může nadšení z takového nasrání vydržet. Německo, a opět, ať se to někomu líbí, nebo ne, ani mně se to nelíbí, je proti nějakému pitomému Československu fakt mnohem, ale opravdu mnohem, těžší váha.

Je to zlý, zákeřný, mocný, despotický a uzurpátorský režim. Jako takový je zvyklý jednat se všemi ostatními, respektive s většinou ostatních, výlučně z pozice síly. A prochází mu to. Musí mu to procházet, protože tak jsou na světě nastavená pravidla hry, už od doby, kdy si opice uvědomila – ,já jsem...‘

Poslední dvě slova mě přivádějí k tomu, co jste mohl v Mnichově sdělit Čechoslovákům a tím i celému světu, kdybyste se nechal slyšet slovy ,já jsem Čechoslovák!‘

Těmito slovy pan byste před některými lidmi, hlavně však určitě sám před sebou, vyrostl na velikost Goliáše.

Jak ale vy, i další, kteří by vám za tato slova tleskali, si dost možná neuvědomují, že vyjádřením této sympatie k nesmyslnému maličkému odštěpku od velikého a jednoho tisíciletého Německa, kterým je celé to slavné Československo, představujete jen a pouze lakmusový papírek, který bude těmi, kdo vás k něčemu takovému víceméně popichovali, klidně po upotřebení v dalších volbách zahozen a zmačkán.

To je totiž často úděl užitečných idiotů, kteří s bláhovou vidinou vlastní důležitosti nastavují kůži za jiné, aby pak skončili podle rčení ,pro dobrotu-na žebrotu‘.

Kdo by vás pak plácal po zádech, až by poddaní Jejího veličenstva umírali ve válce, do které jste nás vehnal kvůli nějakým pitomým Čechoslovákům, kteří nepochopili, že prostor, ve kterém se rozkládá ten jejich směšný umělý stát, byl vždy součástí jednoho Německa?

            Hitlerovi jde o jedno. Aby si zachoval tvář před Němci, kteří si ho postavili do čela svého národa. Zachování tváře před Němci je pro Hitlera to nejdůležitější, už jen proto, že je gentleman.

Mohl byste se stavět na zadní, mohl byste křičet do světa, že to se nedělá, že je to od Hitlera podlé, když si nárokuje území jiného státu, osídlené německou většinou, to by si totiž mohl pak nárokovat i ruské Povolží, když se takhle vytahuje na slabší, když jim dává ultimáta, když takhle porušuje princip svobody a demokracie, a nebylo by vám to nic platné.

            A víte proč?“

            „Proč, Vaše lordstvo?“ zeptal se N. Chamberlain.

            Načež mu lord Halifax odpověděl: „Mezi starodávnou anglickou šlechtou existuje na to jedno trochu sprosté rčení, které je, díkybohu, pravdivé a které s radostí použiju, protože ,silnější pes prcá‘...

            Je to tak, a to směšné Československo fakt není v roli toho silnějšího psa, který prcá, taková je realita.

            Jak byste se Vy, a všichni, kdo by vám za to tleskali, tvářili, až by nám ,někdo‘ záhadně bombardoval Londýn, nebo jen kliknutím myši heknul počítače v nemocnici, narušil dodávky elektřiny, nebo pitné vody.

            Že se to nemůže stát?

            Nezapomínejme, že nám 5G síť vybudovaly právě německé firmy...

            Naserte velkého kluka a dá vám po čuni. Naserte Hitlera a jeho Německo, a uvidíte, že to není, jako obsadit nějaký ostrov a udělat z něj svoji kolonii. A buďme si jistí, že nám nějaké plané nóty, politické žvanění a přespolní držení palců nebude nic platné. Je totiž jen hodně málo bláznů, kteří by si to chtěli v reálu a ve finále s Hitlerem a Německem, které má největší armádu v Evropě a tichou podporu bolševického Ruska, rozházet. “

            „Máte pravdu, svatou pravdu, Vaše lordstvo. Čechoslovákům by to bylo stejně houby platné, kdybych se cítil být Čechoslovákem, a ta cena, kterou by museli poddaní Jejího Veličenstva zaplatit za toto moje plané, navíc docela zbytečné gesto, by byla příliš vysoká právě proto, že je Hitler gentleman. Ještě, že jsem to v tom Mnichově podepsal,“ oddechl si N. Chamberlain a vesele dodal, „a víte vy, Vaše lordstvo, že moje příjmení je vlastně francouzské?

            Ano, někdy mám takový silný pocit, že musím být rodina s francouzským básníkem Verlainem!“

            „Hrome, a víte, že jo, že máte pravdu! Opravdu dočista francouzské!“ zvolal ohromeně lord Halifax a jedním vrzem do sebe obrátil další, kdoví kolikátý už, šálek skvělého pigi od prezidenta Beneše.