Jak M. Šichtařová tříská z Covidu popularitu

Nejnovější výtvor známé a hojně citované ekonomky a vizionářky je vskutku půvabný a nebývale poetický, fakta se zde mísí s čirou fantazií, vše je v něm snové a sympaticky neskutečné, a přitom navýsost odborné. No neberte to!

            Vždy se musím nakonec smát, jak mě něco, nebo někdo spolehlivě usvědčí z naivity a hlouposti, hehe!

            Myslím si totiž, že jsem náramně fikaný a ovšemže moudrý, nebo ne, že jsem vlastně nejmoudřejší ze všech, hehe!

            Ale pak se, jako na potvoru objeví někdo, nebo něco, co mi dokáže pravý opak, totiž že jsem naivní hlupák, hehe!

            A ne jinak tomu bylo i tentokrát.

            Potloukal jsem po Orlických horách, jenže už třetí den pršelo a já byl durch promoklý, i zuby už jsem měl docela mokré. Proto jsem ani neváhal, když jsem narazil na jakýsi plot ze žiletkových drátů, za nímž byly baráky, které vypadaly docela prázdně. Neváhal jsem ani chvilku a podhrabal se pod plotem a rychle vklouzl do jednoho z těch baráků.

            No, bylo to z deště pod okap...

            V baráku bylo sice sucho, nepršelo do něj, ale všechno tam bylo z nerezu, takže jsem si moc nepomohl. A navíc tam bylo i několik samostatných vzduchotechnických jednotek.

            „Do prdele práce, abych ještě vlezl do speciální vojenské nemocnice! Jistě tady budou mít někoho s ebolou, nebo s malárií, a když ne s malárií, nebo ebolou, tak jistě s koronavirem, to svinstvo je teď všude!

            Rychle pryč odtud!“ zaklel jsem a hleděl se zdekovat, ale bylo pozdě.

            „Hledáte někoho?“ ozval se za mnou ženský hlas, ale když jsem se otočil, spatřil jsem unisex postavu v jakémsi obludném skafandru.

            „Tchyně chytla ebolu. Neměla roušku, když šla nakupovat, bum bác a už to měla. Tak mě napadlo, že by tady mohla ležet, chtěl jsem ji vidět, popřát jí brzké uzdavení,“ nenapadlo mě nic lepšího.

            „Říkáte ebolu? Tak to tady určitě nebude,“ odpověděla mi žena, tedy jestli to byla žena, ve skafandru, protože hlas samozřejmě není všechno.

            „Ne? A víte to jistě?“ podivil jsem se.

            „Ano, vím to jistě, protože tady není nikdo,“ řekla žena.

            „Cože, nikdo tady není? Vybavení za miliardy a on tady nikdo není?“

            „Ne, všech našich sto padesát lůžek, která tady máme, je docela volných, nikdo na nich nemele pantem z posledního,“ řekla žena.

            Chytl jsem se za vlastní hlavu. Nevěděl jsem si, jestli si mám nechat vytrhnout všechny zuby, abych tomu uvěřil, nebo jestli se mám rovnou smát, jaký jsem naivní a hloupý.

            Smál jsem se.

            „He, he, chcete říct, že tady nemáte nikoho na doléčení po covidu, nikoho na následnou péči, ba dokonce, že tady nemáte nikoho, kdo už je sice vyléčený, ale nemůže se vrátit kvůli karanténě domů, nebo třeba do domova důchodců, hehe?!

            To mi chcete opravdu říct, že ti všichni jsou v polní nemocnici v Letňanech, kterou postavili, kdo ví proč v Praze, v té Praze, která je spolu se Středočeským krajem nejlidnatější aglomerací u nás a nacpali do ní pět set lůžek?

            To mi chcete jako fakt říct, že všechny ty lidi, co doléčují covid, vozí z pražských nemocnic nesmyslně do Letňan místo toho, aby se je vozili sem, kde je jednak tak pěkně, a druhák je sem vynikající dopravní spojení, takže sanitka z Prahy by to, kdyby si zapnula sirénu, otočila sem a zase zpátky do Prahy určitě za tři hodiny?

            To mi chcete namluvit, že ve chvíli, kdy je skoro dvě stě tisíc nakažených a skoro sedm tisíc lidí v nemocnicích, tak vašich sto padesát lůžek je prázdných, jako by koronavirus nebyl totéž, co ebola, hehe?“ smál jsem se své vlastní hlouposti, když jsem si myslel, že nemocnice za desítky miliard bude kvůli koronaviru praskat ve švech, když některé nemocnice už coviďáky natvrdo odmítají.

            „Ano, je to tak, sama tomu nerozumím, proč u nás nejsou třeba ti, co by se mohli vrátit do domova důchodců a jsou v Letňanech. My bychom se tady o ně přece taky starali jako o vlastní,“ řekla žena ve skafandru a pak tiše dodala, „nezdám se vám v tom skafandru trochu směšná, když tady nemáme nikoho s Covidem?“

            „Trochu jo, trochu se mi zdáte směšná,“ musel jsem konstatovat.

            „A přitom jsem tak fotogenická! Kdybych neměla ten hnusný skafandr, cvak, cvak, ještě úsměv a měla bych popularitu v kapse,“ řekla smutně žena.

            „Ano, je to smutné. Kdybyste neměla ten skafandr, určitě by vám to přineslo nebývalou popularitu,“ konstatoval jsem suše, ale to bylo ve světle všeho z nerezu, docela vedlejší, protože nerez, je nerez, kam se hrabe na nerez třeba takový smalt, ale abych ženu potěšil, tak jsem ještě dodal, „musíte v nerezu určitě vypadat božsky, nejste náhodou Pallas Athéna?

Že jo, že mám pravdu!?“

A věřte, nebo ne, opravdu jsem ji měl, ale to už je jiná rozpočtová kapitola...

Tento text byl napsán ve spolupráci s M. Šichtařovou, odbornicí nejen na COVID-19 ale i cokoliv jiného, disponující atestacemi na všechno myslitelné i nemyslitelné, obeznámené z vlastní zkušenosti nejen se zápornými úroky, ale i s volným trhem (O obvyklé nadávky se protentokrát solidárně podělíme – vřelé díky za ně předem.)