Lež o České televizi

Pravda o České televizi neexistuje, nikdy neexistovala a ani existovat nemůže. Logicky, každá pravda je vždy jen fikce a chiméra, protože jedinou pravdou je vždy jen lež a to i ta o České televizi

Cosi nespím, jakkoliv jsou teď noci dlouhé a takřka bezedné. Mučí mne totiž budoucnost, saje ze mne spánek jako upír krev ze své, zhusta nevinné oběti.

Já jsem taky nevinný, nikomu jsem nikdy nic neudělal, a přesto nemohu spát!

„Že by snad jednou i mým dětem a vnukům měla lhát Česká televize do očí?

Že i oni by měli platit České televizi povinné dávky,“ vidím budoucnost svých dětí a svých vnuků v těch nejčernějších barvách a jak bych taky neviděl, když si vzpomenu na Českou televizi, naříkaje, „copak i mé děti a mí vnuci, až přijdou na svět, budou muset živit Českou televizi, aby ta manipulovala veřejným míněním?

Vždyť fakt, že lhář o sobě tvrdí, že mluví pravdu a ještě si za to nechává nejen platit, ale poplatky vymáhá násilím, bude jistě i v budoucnosti stejně tak strašidelný jako teď!

Jako Česká televize zničila život nám, bude jej ničit i mým dětem a mým vnukům!

I v budoucnosti existence takového parazita a jeho působení na okolí zapříčiní mnohé krvavé konflikty, i moje děti a moji vnuci budou oběťmi zaujatého komentování amerických prezidentských voleb!

Jistě i v budoucnosti bude Česká televize továrnou na pravdu, ach nebohé mé děti, nebozí mí vnuci!

Česká televize bude hlásat, že je to v každém případě tak a tak a... lidé, lidé, že jí musí platit a musí se na ni dívat se a poslouchat, co jim řekne. Česká republika přece musí mít veřejnoprávní televizi.

Nebo... nemusí?

České televize má být pluralisticko-stranicky neutrální, ale nebude!

Má být objektivní, ne subjektivní, ale nebude!

Má být vyvážená, má rozdávat kopance na všechny strany, ale nebude.

Redaktoři v ní mají ctít etický kodex, ale mnohdy ho ctít nebudou!

Bože, v jakém hnusu to budou žít moje děti a moji vnuci, cožpak tomu nebude nikdy konec, tomu kdákání České televize, jak je nepostradatelná, nebude tomu konec ani za padesát, ani za sto let?

Copak není zásadní ctít svobodu slova, a na obranu této svobody slova nepodporovat kazatele brutálním násilím vnucované pravdy, tak jak se do této vedlejší role pasovala Česká televize a už nikdo jiný?

Je to zásadní, ale budou moje děti a moje vnoučata ještě vědět, co je to svoboda slova?“

Tím se trápím, ale co s tím mám dělat, jak mohu připravit svým dětem a svým vnukům lepší a radostnou budoucnost bez České televize?

A jak tak nemůžu spát, vstanu a pustím si uprostřed noci Českou televizi, abych se přesvědčil, že moje obavy o budoucnost mých dětí a mých vnuků  jsou oprávněné, že to není jen výplod mého chorého mozku a já už jsem jenom šílenec.

Ale není to výplod mého chorého mozku, nejsem šílenec!

„Zase už lžou, zase už porušují etický kodex, zase mi brání, abych si o světě vytvořil vlastní, zcela ucelený obraz!“ vydechnu šťastně, hledě na Českou televizi uprostřed noci, jakkoliv je pomyšlení, že se na Českou televizi budou dívat moje děti i vnuci, takřka nesnesitelné jako takto před vánoci lidská existence sama.