Kdyby byla v USA skutečná demokracie, tak je Donald Trump opět prezidentem

Prezident Trump byl podvodem zbaven svého prezidenství, to by se třeba v takovém Rusku určitě nestalo. Šiřte tento vzkaz i do každého, třeba i toho nejmenšího, kousku České republiky, klidně i do jejího pouhého atomu  

            Jsem člověk, který chce psát články o skutečné pravdě, aby změnil svět k lepšímu, protože jen pravda změní svět k lepšímu, a všichni přece víme, jak ten lepší svět vypadá, nikdo nám to nemusí říkat. Ostatně proto jsem taky navštívil Vladimira Vladimiroviče v jeho vlčím doupěti, abych politoval nebohého Donalda Trumpa, který taky chtěl, skrzevá pravdu, změnit svět k lepšímu a škaredě si to odskákal.

„Chudák Donald. Víte, koho mi připomíná?

Johna Browna, jen v obráceném gardu. Taky se nakonec zabarikádoval v Bílém domě, obložil okna pytli s pískem, ale stejně ho nakonec dostali a oběsili a jeho mrakodrap srovnali se zemí, aby z paměti amerického lidu vymazali navždy vzpomínku na tohoto statečného muže, který se nebál barvit si vlasy i po sedmdesátce. To se vám, Vladimire Vladimiroviči, stát nemůže,“ prohodil a rychle dodal, „nemyslím samozřejmě barvení vlasů, ale to, že, že by vás chtěl deep state, který vytváří v mainstramových médiích manipulaci, korupci, lež, respektive fake news, a vy byste se musel v Kremlu zabarikádovat a nakonec by vás taky oběsili.

Kolikrát vlastně ještě můžete být prezidentem?“

Vladimir Vladimirovič se tak, jak to má ve zvyku, skromně usměje: „Ještě dvakrát, dá-li bůh.“

„Proč by nedal! Bůh přece není hlupák, je moudrý stejně jako vy.

Dívá se na nás z nebe a říká si: ,Ten Vladimir Vladimirovič, to je ale sekáč. A víte co, já ho udělám ještě dvakrát prezidentem!‘

Věříte přece v boha, Vladimire Vladimirovič, věříte, že Kristus vstal z mrtvých.“

Vladimir Vladimirovič se pokřižuje, zhluboka se ukloní: „Věřím v boha. Věřím, že Rusko je Kristus národů, který vstal z mrtvých.“

„To vy jste vzkřísil Rusko, Vladimire Vladimiroviči,“ připomenu Vladimiru Vladimiroviči jeho zásluhu, ale hned se kousnu do jazyka.

Ale je už pozdě. Vladimir Vladimirovič je chorobně skromný a vždy, když někdo před ním řekne, že vzkřísil Rusko, tak zaleze pod postel, protože nemá rád, když ho někde, třebaže plným právem, chválí, dokud je prezidentem.

„Až nebudu prezidentem, tak mne chvalte, ale teď ještě ne!“ říká každý týden v televizi.

„Vylezte, Vladimire Vladimiroviči, já to tak nemyslel!“ volám pod postel, ale tam se nic nehýbe, je slyšet jen tiché oddechování.

Nezbývá mi než zavolat maršála Šojgu, který to s Vladimirem Vladimirovičem umí nejlíp.

„Nedal jsem si pozor na jazyk, řekl jsem mu, že vzkřísil Rusko a neštěstí bylo na světě. Promiňte mi, lidé dobří!“ vysvětluji Šojgu a taky Lavrovovi, který přišel s maršálem.

„To nic, vím, jak ho dostanu ven,“ nic mi nevyčítá Šojgu.

„Jak? To by mne opravdu zajímalo,“ řeknu.

„Jak?“ řekne maršál Šojgu a posune si do týla svojí maršálskou brigadýrku připomínající dekl od hajzlu, „docela jednoduše, mám na to takový osvědčený fígl. Obsadíme Arménii a Vladimir Vladimirovič sám vyleze. Když jsme obsadili Ukrajinu, taky vylezl z pod postele živý a zdravý.“

„Arménii? A nebylo by lepší obsadit napřed Pobaltí, ať vás NATO docela neobklíčí?“ namítnu.

„To by bylo, ale tuhle Lavrov mě dnes ráno požádal, jestli bych napřed nemohl obsadit Arménii a až pak Pobaltí.

A víte proč?

Abychom ji ochránili před ázerbájdžánskou agresí a následnou okupací,“ vysvětluje mi Šojgu

Je to tak, Lavrove? Řekni sám?“ obrátí se Šojgu.

„Ano je to tak. Sám jsem maršála požádal, aby napřed obsadil Arménii a až pak Pobaltí. Jsem totiž poloviční Armén a táhne mě to vlasti mých předků, ani nevíte jak,“ objasní mi ti Lavrov a skutečně v tu chvíli vypadá víc jako Armén než jako Rus.

„Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou, stejně jako když maršál Koněv osvobodil Prahu. Tuhle Lavrov se vrátí do země předků, aniž by musel vytáhnout paty z Moskvy a tuhle Vladimir Vladimirovič nám vyleze z pod postele,“ prohlásí Šojgu.

„A kdyby to tak mohlo být?“ zeptám se.

„Rozkaz k obsazení Arméie jsem dal před dvěma hodinami, takže za hodinu by mohl být Vladimir Vladimirovič z pod postele zase venku,“ řekne maršál a dodá, „neposadíme se na to, přátelé? Jsou zde dvě židle, jeden stůl a jedna postel. Dva z nás mohou sedět na židlích, třetí prvému, nebo druhému na klíně, na posteli sedět nebudeme, pod ní je Vladimir Vladimirovič. Kdyby někdo přišel, posadíme ho na stůl. Co říkáte?“

„Posadíme ho na stůl,“ přikývne Lavrov.

Posadíme se a maršál Šojgu začne vyprávět o svém dětství, vypráví, vypráví a my si ani nevšimneme, že Vladimir Vladimirovič už vylezl ven a posadil se na stůl, tak je to vyprávění zajímavé, maršál Šojgu vypráví celou noc a když skončí, řekne Lavrov: „Přátelé drazí, tak už jsem doma, v zemi svých předků!“

„Palec putuje nahoru, maršále Šojgu, je to vaše zásluha!“ vykřiknu, protože vím, že maršál Šojgu kvůli chvále pod postel nezaleze.

Jeden po druhém přistupujeme k Lavrovovi a líbáme jej na tvář, poslední Vladimir Vladimirovič, to by se v Americe stát opravdu nemohlo, že by se tam dospělí muži takto líbali a nebylo na tom nic špatného, ba právě naopak, bylo to hodno následování.

Lavrov pláče, po tváři mu stékají slzy, jsou to slzy jeho arménských předků, o tom žádná!