M. Hnilička uznal chybu a rezignoval, neměl by uznat chybu a rezignovat i A. Babiš?

M. Hnilička, šéf korupční NSA, už ze své chyby vyvodil patřičné důsledky, rezignoval na poslanecký magnát. A co náš krizový manažer Babiš, kdy taky vyvodí důsledky?

            „Co bys rád, kolego?“ zeptal se předseda poslaneckého klubu jisté vládní strany, zvedaje oči od mobilu, když za ním, přímo do kanceláře, přišel jeden jeho kolega, též z boží vůle poslanec.

            „Já chci...,“ zamumlal poslanec, nápadně zblednuvší.

            „Tobě není vůbec dobře, kolego!“ stačil jej zachytit předseda poslaneckého klubu na poslední chvíli, neboť pod jeho kolegou podlomily se nohy a kdyby ho nebyl býval zachytil, určitě by se ten vyvrátil na zem.

            „Je mi špatně, bože, jak je mi špatně!“ zaúpěl poslanec, už celý zelený jak úděl, který čeká EU.

            „Lehni si tady, na pohovku!“ ukázal předseda na pohodlně vypadající pohovku, která pokojně stála v nejtmavším koutu jeho kanceláře, „je to dobrá pohovka, občas si na ni schrupnu. Podložím ti nohy a dám ti napít vody. Uleví se ti!“

            Předseda poslaneckého klubu skutečně položil kolegu na pohovku a skutečně mu položil nohy na šanony, ve kterých bylo, kdoví co. Pak rychle, jako nějaký hostinský, napustil vodu do sklenice, tu přiložil k ústům svého kolegy a přikázal mu, ať ji vypije, že se mu určitě uleví.

            Poslanec poslechnuv, vypil sklenici dobře do půli, voda byla dobrá, osvěžující, zdálo se, že v ní nejsou žádné fenoly.

            „Už je mi trochu líp,“ oddechl si poslanec.

            „Neříkal jsem, že bude líp?“ usmál se předseda a přátelsky plácl kolegu po rameni, „a teď mluv, ty stará vojno, co chceš?

 Můžeš mě požádat o cokoliv, vždyť jak už tady spolu dlouho válčíme? Na podzim už to bude osm roků! Opravu to bude už osm roků?

            Osm roků, panebože, když si vzpomenu, jak jsme začínali, jako úplní zelenáči, a teď už jsme zkušení matadoři. Mluv, neboj se ničeho. Ať je to cokoliv, udělám, všechno, co bude v mých silách!“

            „Já chci...,“ dostal ze sebe poslanec, zase zazelenav, pár sekund nemoha vůbec pokračovat, ale pak přece jen ze sebe vychrlil, „já chci vyvodit zodpovědnost, nést důsledky, zkrtátka a dobře chci rezignovat, protože jsem udělal strašně zbytečnou chybu!“

            V tu chvíli zezelenal i předseda poslaneckého klubu, upustiv leknutím sklenici, která se však nerozbila, protože byla právě pro tyto případy vyrobena ze speciálního skla.

            „Cože, i ty?“ zvolal, třeště oči na svého kolegu.

            Ten se najednou vzchopil, vyskočil z pohovky a rozhodně zvolal: „Ano, já taky!“

            Předseda, zcela tím ohromen, neslyšně pohyboval rty, sednuv si na pohovku. Jeho kolega napustil mu vodu do sklenice, kterou ještě předtím rychle, avšak důkladně vydezinfikoval a podal ji předsedovi.

Ten sklenici rychle vyprázdnil, jako by to nebyla voda, ale absint, či dokonce víno, a pak se zoufale podíval na kolegu: „Předběhl jsi při očkování? Nebo jsi snad byl v restauraci? Na nějaké oslavě? A já měl v noci takové neblahé tušení! Probudím se ti, kamaráde, zničehonic a celého mě zachvátí taková tíseň, jako bych předběhl při očkování já sám. Trvalo ti to snad jen sekundu, ale teď se mi to zase vybavilo.

Já to tušil, že se něco stane!

Jak se ti to, proboha stalo, že jsi předběhl při očkování?

Taková smůla!

Nebo sis spletl hospodu s dětskou obuví?“

„Ani jedno, ani druhé,“ řekl tiše kolega.

„Ani jedno, ani druhé?“ byl předseda zase na nohou, vzav kolegu za ruce, „co teda, když ani jedno, ani druhé!?“

„Je to smutná historie, snad ta nejsmutnější v celé historii našeho poslaneckého klubu,“ usmál se smutně poslanec a dodal, „vracel jsem se včera večer strašně unavený z práce, však jsme tady zase vysedávali do půlnoci. Jak asi víš, bydlím v mnohapatrovém domě, odhadem dobře deset pater jistě má a já bydlím přibližně ve třech čtvrtinách jeho výšky, takže celkem dost vysoko.

Přicházel jsem už ke vchodu domu, když v tom mne předběhnou nějací lidé, dvě ženy a muž, neznám je, nikdy jsem je neviděl, ale zvláštní bylo, že si sami otevřeli. Ale jak jsem byl unavený, nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Vejdu do domu asi dvacet sekund po nich, ale ti lidé teprve vstupují do výtahu.

Jak jsem byl unavený, tak jsem chtěl pokračovat pěšky, někdy to tak bývá, že když jsi unavený, tak se nemůžeš zastavit, musíš pořád jít, dokud únavou opravdu nepadneš na hubu.

Už mám nohu na schodu, ale tu jedna z těch žen vyhlédne z výtahu a zavolá na mě: ,Jestli chcete, můžete se svézt s námi!‘

Nu, a tu došlo k efektu zase opačnému, jak jsem byl unavený, tak mne vidina toho, že se přece jen svezu výtahem, zlákala natolik, že jsem bez rozmyšlení do výtahu vstoupil a svezl se s těmi lidmi, kteří jeli ještě někam výš než já.

Proto chci vyvodit odpovědnost, vzdát se poslaneckého mandátu a poslat půl miliónu na charitu.“

Předseda udiveně hleděl na kolegu, ale pak se úlevně rozesmál: „Co blázníš, člověče!? Vždyť výtahem není zakázáno jezdit, nikde, rozumíš, nikde není řečeno, že výtahem může jezdit jen jeden člověk!

Měl jsi respirátor?“

„Měl, FFP2“ přikývl poslanec.

„Tak vidíš! Nic se nestalo, když jsi měl FFP2! A ty chceš hned skládat poslanecký mandát, vyvozovat odpovědnost, haha!“ smál se předseda.

Ale poslanec byl vážný.

Čekal, až se předseda přestane smát a pak řekl: „Jenže ten výtah je jen pro tři osoby. Rozumíš? Já byl ten čtvrtý.“

Po těch slovech předseda zbělal jako křída: „Chceš říct, že ten výtah je pro tři osoby, a ty jsi byl ten čtvrtý?“

„Ano,“ přikývl poslanec a dodal slavnostním hlasem, „proto z toho vyvozuji osobní odpovědnost a skládám poslanecký mandát, plus k tomu posílám půl mega na charitu.“

„Panebože, to už jsi během týdne desátý člověk! To musí být nějaké spiknutí!“ zoufale zalomil rukama předseda.

Ale poslanec už byl v poho.

„Ani nevíš, jak se mi ulevilo. To by nebyl život, mít takové svinstvo na krku, aby mi to pořád někdo předhazoval, že jsem srab, že jsem nedokázal vyvodit odpovědnost. Už jsem se ptal na VZP, brzy se tam uvolní místo ředitele jedné okresní pojišťovny, mám ho předběžně slíbené. Sice si trochu finančně pohorším, budu brát jen devadesát procent toho, co bych bral tady, ale jednou to muselo přece skončit, odcházím se ctí a to je hlavní,“ řekl už brzy bývalý poslanec.

„Každého dobrého člověka je tady ve Sněmovně škoda. Jsem hrdý na to, že jsem byl s tebou v jednom poslaneckém klubu tolik let. Máš pravdu, na tvém místě by se tak zachoval každý poctivý člověk. Jsi rovný chlap, jel jsi jako čtvrtý ve výtahu pro tři osoby, udělal jsi zbytečnou, chybuje z toho třeba vyvodit důsledky. Vlci vyjí, ale karavana táhne dál,“ potřásl předseda klubu rukou již brzy bývalému kolegovi a dodal, „dáš si ještě vodu?“

„Kdepak vodu, kamaráde, já už teď přece můžu pít víno, když už nekážu vodu, haha!“ rozesmál se poslanec a nebylo v tu chvíli ve Sněmovně šťastnějšího člověka a možná ani pod rozbouřeným Sluncem ne.