Hamáček se nám už z covidu dočista zbláznil

Anebo se Hamáček nezbláznil a zbláznili jsme se my. Anebo se nezbláznil ani Hamáček, ani my, ale zbláznil se covid

            Nemohu si nijak stěžovat na zpřísnění opatření.

Naše ves má poměrně velký katastr a lidí v ní naštěstí žije málo, i když by mohlo i míň. Staří v duchu jakýchsi přírodních zákonů umírají a mladí sami od sebe odcházejí, dodržovat rozestupy proto není u nás žádný problém. Samozřejmě, že by bylo lepší, kdyby se nyní naše ves nalézala někde na Sibiři, tam by se člověk mohl toulat celé dny drsnou přírodou navzdory přísnému omezení pohybu, a nepotkal by nic jiného než jen stáda sobů a původní obyvatele z řad Jakutů, Evenků, Čukčů či Něnců.

            Ale i tak mi trvá dobře hodinu než obejdu katastr naší obce po jejím obvodu a nezřídka přitom procházím i lesem, skutečným lesem se ztrouchnivělými pahýly mrtvých stromů i semenáčky, které mají všechno teprve před sebou. O svoji duševní pohodu i fyzické zdraví se během nadcházejících tři týdnů nikterak nebojím, stačí, když třikrát či čtyřikrát obejdu naši ves po jejím obvodu a budu mít pohybu až nad hlavu.

            A stejně jako já, nestěžuje si v naší obci ani nikdo jiný. Nová opatření jsou tady, u nás, přijímána s naprostým pochopením, i když víme, že to bude dlouhé čekání, vždyť ještě deset dní poté, co vejdou opatření v platnost, bude nákaza nezadržitelně stoupat k výšinám, ale pak se to zlomí.

            „Jsou to dobrá opatření, moc dobrá. Udržení stávajících opatření, tlak na jejich dodržování a další posílení má potenciál šíření nákazy zbrzdit a po asi 14 dnech od zavedení virovou nálož v populaci snižovat,“ pokyvujeme všichni souhlasně hlavou a dodáváme, „ale i tak je nutné počítat s minimálně desetidenním nárůstem hodnot od zavedení opatření, přičemž na počátku března denní počty nakažených překročí nepochybně 20 tisíc.“

            A v obecním rozhlase, mezi hlášením o tom, že přijede soukromý prodejce, a že se co nevidět uskuteční sčítání lidu, pořád moudře opakují: „Nová opatření sníží na nulu školní kontakty, pracovní kontakty by se mohly snížit o 20 procent i díky posílení práce z domova a podobně je sníží i další omezení volnočasových aktivit. Pokud by se omezení nezavedla, může být v březnu průměrně denně nově nakažených více než 30 tisíc lidí. Až 17 procent z nich budou lidé v riziku vážného průběhu nemoci.“

            A my tomu taky přikyvujeme: „To se ví, že až třicet tisíc nakažených denně. Daří se tomu neviditelnému, ale všudypřítomnému prevítovi u nás náramně. My jsme pro toho prevíta jako stvoření, čímsi ho neodolatelně přitahujeme. Ať zmutuje kdekoliv na světě, za chvíli máme tu mutaci i u nás, trefí k nám stejně jako úhoři ze Sargasového moře.  My jsme si prostě souzeni, vždyť i ta nová opatření jsou jen jako, jen aby se neřeklo, ve skutečnosti je ten lockdown uvolněním.

Kdyby nebyla jen jako, tak už je vláda vyhlásí dávno a bylo by po epidemii, dnes bychom si mohli svobodně koupit tkaničky do bot, kdykoliv se nám přetrhnou, a nehledět na nějaké R. To my se jen tak tváříme, že v to věříme, že ta opatření zaberou a po třech týdnech se zase zruší.

Ale kdepak, nezaberou!

Proč by taky měla zabrat?

Bez toho prevíta bychom to nebyli my. Ten prevít, to jsme vlastně my sami, my sami jsme tou nákazou, tou epidemií, když se šíří ten prevít, šíříme se i my, a když se na něj testujeme, testujeme se i na vlastní existenci.

A že jsme nejhorší na světě?

To je toho, ba právě naopak, protože poslední budou, až se bude lámat chleba, prvními!

Kdepak, tohle všechno je teprve jen začátek, těch třicet tisíc denně nakažených v březnu, ale zlikvidujte toho prevíta a zlikvidujete i nás!“

Ne, nemohu si nijak stěžovat, nikdo si v naší vsi nemůže stěžovat. Trvá hodinu, než ji celou obejdeme, a i kdyby ne, hřbitov u nás máme pěkný. Nedávno jsme mu opravili zeď, nikdo z něj neuteče, to by si musel vzít do hrobu i žebřík, pořádně štafle.

Tak čeho se bát, i kdyby nás třeba zavřeli v naší vsi na rok?

Když byla ptačí chřipka, to bylo větší psycho. To vybili ve vsi všechnu drůbež do posledního sotva opeřeného černého kohoutka. Ale my nejsme drůbež, nebo maximálně jen vodňanská, my jsme Češi. To nikdo, kromě nás Čechů, neví, jaká je to neskutečná radost být Čechem v předstíraném lockdownu.

Vždyť nic jiného my Češi už ani na světě, když jsme škodovku prodali Němcům a Slavii Číňanům, nemáme než jen toho prevíta, který nás má nejraději na celém světě, který nám jediný rozumí, který dobře ví, že bez nás by byl naprosté nic a proto se nás tak drží, jako my se držíme jeho, říká se tomu plným právem symbióza.