Státní terorismus jako účinný nástroj ruské mírové politiky. Mupy mup!

Nebýt speciální jednotky GRU, už dávno by byla válka, protože by NATO při nejbližší příležitosti přepadlo Rusko. Teď už ale víme, komu vděčíme za mír!

            Alexandra Alexandroviče potkala ta smůla, že se nešťastně oženil. Jeho žena byla hubatá, neměla pro Alexandra Alexandroviče ani trochu pochopení, ba dokonce Alexandra Alexandroviče, který by kuřeti neublížil, bila. Alexandr Alexandrovič se proto raději než doma zdržoval u svého souseda Ivana Ivaniče, s nímž pil vodku, která se vždy u něho někde našla.

            I dnes odpoledne pili spolu. Pití jim šlo pěkně od ruky a tak se těšili, jako všichni Rusi, na výbuch, který měl být, jako každý den, v pět hodin.

„Je to vůbec na světě šikovně zařízeno, že každý den, vždycky v pět hodin někde něco vybuchne. Kdo ví, kde to vybuchne dnes?“ řekl Ivan Ivanovič a podíval se na hodinky.

            „Jen, aby to vybuchlo někde blízko, ne až někde v Lánech, jako včera, sotva to bylo slyšet, no aspoň, že jsme kvůli tomu mohli vyhostit české diplomaty. Čím blíž, tím líp, a vůbec je nejlepší, když se při tom vysypou okenní tabule, jako tuhle, když to vybuchlo v Nižním Tagilu. To byla, páni, šlupkam všechny okna to vymlátilo!“ pokýval hlavou Alexandr Alexandrovič a zeptal se, „kolik je hodin, Ivane Ivanoviči?“

            „Podle mých hodinek za tři minuty pět,“ odpověděl Ivan Ivanovič a dodal, „tak do výbuchu nám zbývají už jen tři minuty.“

            „Až nás přepadne NATO, bude takových výbuchů všude spousta. Abych pravdu řekl, nedovedu si to představit, i když se na to těším. Prý se chystají úplně rozbombardovat Kreml, snad se toho dočkáme, když se toho nedočkali naši otcové a dědové,“ řekl Alexandr Alexandrovič.

            „Ano, to je pravda, úplně rozbombardují Kreml, nezůstane z něho kámen na kameni, přesně jak to předpověděl svatý poustevník Dugin, ale pak přijde tisíc let Ruské říše, to taky předpověděl,“ řekl Ivan Ivanič a dodal, „za deset sekund to bouchne. Tři, dva, jedna, teď!“

            „To bylo určitě v Minsku! Kde jinde? To se hned pozná, když něco bouchne v Minsku,“ zvolal nadšeně Alexandr Alexandrovič, když přestaly drnčet okenní tabule.

            „Pěkný výbuch, opravdu pěkný, dnes se jim to povedlo. Člověku je hned tak nějak lehčeji na duši, když tady u nás v Rusku aspoň něco funguje, jak má,“ přikývl Ivan Ivanič.

            „Lukašenko bude určitě na kaši,“ prohodil Alexandr Alexandrovič a mnohovýznamně dodal, „kdo s čím zachází, tím taky schází!“.

            „Byl to fašista. Dobře, že je po něm. Chtěl na nás zaútočit, vpadnout nám zákeřně do zad, říkali to tuhle v televizi,“ odtušil Ivan Ivanič a dodal, „co kdybychom otevřeli ještě další flašku vodky, Alexandře Alexandroviči, na oslavu toho, že je na světě o jednoho fašistu míň?“

            „Nejsem proti, doma mě stejně nečeká nic dobrého, žena se ke mně chová, jak kdybych byl Navalnyj, škoda mluvit,“ odtušil Alexandr Alexandrovič, načež Ivan Ivanič načal další flašku vodky a pitka našich přátel úspěšně pokračovala až do pozdních večerních hodin, takže našemu Alexandru Alexandroviči bylo úplně jedno, že ho jeho stará zase bije, tak blaze mu bylo na jeho ruské duši!