Jsme malý národ velkých zločinců

Nevinným nelze dost dobře vládnout. Necítí se dost provinile. Proto stát neumí vládnout, z čehož vyplývá, že vládnout by si měl každý sám

            „Kde jsou zákony, tam jsou i zločiny!“ ví už každé malé dítě, a proto jsme nade vši pochybnost národem zločinců, vždyť i samotné zákony jsou často, nebo téměř vždy, dílem zločinců.

            Samozřejmě, že jsme si to, jako inteligentní lidé, vždy uvědomovali, totiž to, že jsme kvůli zákonům zločinci a tak jsme za staletí svého vývoje dospěli, ve snaze odstranit z našich povah a charakterů jednu provždy všechny ty rysy, které z nás tváří v tvář zákonům nutně dělají zločince, k tomu, že se ve svém konání řídíme toliko jediným, základním zákonem.

            „Nikdo nesmí být ve svém konání nijak omezován žádným zákonem!“ zní tento zákon, kterým se jediným řídíme a který snížil počet zločinců v naší společnosti na minimum, avšak je zcela neodstranil, jisté procento lidí zůstalo by nejspíše zločinci i tehdy, neplatili-li by vůbec žádné zákony.

            Tu a tam se tak dočteme o nějakém takovém zločinci, který se sám v něčem omezil, a tak spáchal jeden z nejtěžších zločinů.

Často se tito zločinci dopouštějí svého zločinu tím, že sami od sebe omezí svoji rychlost v obci. Rychlost v obci je u nás neomezená, zvláště v okolí škol a školek, kde každý spořádaný a zákona dbalý občan sešlápne plyn co nejvíc, neboť je jeho povinností, jež vyplývá ze zákona, nebýt ničím omezován, nehledě na to, že jen tak lze zajistit plynulost dopravy.

Přesto však, přes mohutnou osvětu a prevenci, přes všechny tabule, které na začátku obcí nabádají řidiče, aby obcí pokud možno projeli co nejrychleji, se stále najdou individua, která v blízkosti škol a školek sníží svoji rychlost třeba i jen na pouhých sto kilometrů v hodině!

Něco takového může udělat jen vyloženě bytostný zločinec, někdo, kdo není schopen respektovat zákon, tedy osobnost čistě patologická, prosta jakékoliv sociální inteligence a tedy osoba zcela nenapravitelná, jak neopomenou vždy zdůraznit na závěr svých posudků soudní znalci.

Takové osoby, které se samy omezují, je samozřejmě potřeba důkladně izolovat od společnosti, neboť jejich přítomnost na svobodě je evidentně škodlivého rázu, protože jak by to vypadalo, kdyby v obcích omezovali svoji rychlost všichni a tak porušovali zákon, kterým jim přikazuje pravý opak, to jest nijak se nenechat omezovat?

Tento, jakkoliv zavrženíhodný a odporný zločin je však ničím, proti zločinu, jehož odhalení nedávno otřáslo všemi slušnými a poctivými lidmi, natolik byl tento zločin odporný a hnusný, že nemálo lidí v to ráno, když byly zveřejněny první informace o něm, vyvrátilo obsah svých útrob, jak byli tímto zločinem naprosto konsternováni.

Naši nejlepší myslitelé totiž objevili, že pro zdravý vývoj společnosti je nutné nejen to, aby lidé nebyli ničím omezováni, ale je nutné i to, aby si lidé nijak navzájem nepomáhali.

„Kdo pomáhá, ten škodí!“ shrnuli naši nejlepší myslitelé výsledky svého přemýšlení do tohoto prostého, všem srozumitelného sloganu, který se stal vmžiku naším kategorickým imperativem.

Je ovšem lehce dokazatelné, že pomáhání a pomoc všeho druhu jsou nanejvýš škodlivé a společensky nepřijatelné. Stala se tedy jakákoliv pomoc tím vůbec nejtěžším zločinem, jakého se lze u nás při plném vědomí dopustit a už se nejednou stalo, že ještě než takové zločince stačil soud odsoudit k mnohaletému žaláři, stihl jej rozzuřený dav sám ukamenovat, samozřejmě plným právem.

Pomůžeme-li totiž někomu, vzbudíme v něm pocit, že má na tuto pomoc jakýsi nárok a tím jej učiníme nesamostatným a neschopným, to jest, dopustíme se na něm tohoto nejtěžšího zločinu. Topí-li se někdo, je naší povinností odmítnout mu jakoukoliv pomoc, neboť je vysoce pravděpodobné, že pokud mu pomůžeme, bude se brzy topit zas, spoléhaje opět na to, že jej z vody vytáhneme.

„Jednou někomu pomůžeme a za chvíli tady máme sociální stát!“ vědí všichni, že pomáhat se prostě nesmí, protože každá pomoc vedle do pekla.

Jen lidé zcela samostatní, nedožadující se žádné pomoci, nespoléhající se na nikoho, jen sami na sebe, mohou být lidmi čestnými a spravedlivými. Dožadovat se pomoci je cosi naprosto odporného, ale poskytnout někomu pomoc, je ještě odpornější a proto každý takový zločinec musí být tvrdě potrestán, protože jen tak si uchováme svoji konkurenceschopnost.

Onen zločin, který námi nedávno otřásl, byl o to hrůznější, že ho dopustila žena. Tato žena však byla, jak se ukázalo při dalším šetřením, zločincem velmi rafinovaným. Pod maskou matky sedmi dětí, která je schopna ztropit pro každou maličkost ve škole, když má pocit, že je její dítě v něčem omezováno, hysterický výstup, se skrývala povaha vskutku psychopatická, taková, jejíž společenská nebezpečnost se vymykala všem představám.

Kdybyste viděli tuto ženu řvát na učitele, nikdy byste neřekli, že je to zločinec, který jen takto dokonale maskuje svůj zločin tak otřesný, že mnoho lidí si zprvu mysleli, že je to jen nějaký hoax, který má vystrašit obyvatelstvo, zvýšit jeho bdělost na nejvyšší možnou míru, aby hlásilo příslušným orgánům nejen každou pomoc, ale i jakýkoliv náznak o ni, aby toto největší zlo bylo zadušeno už v samotném zárodku.

Tato žena, matka sedmi dětí, docela nezištně pomáhala lidem, aby nepřišli o peníze a šli s plnou kapsou do důchodu!

Mráz mi běhá po zádech při psaní těchto řádků, při vědomí toho, jak dlouho tato žena páchala svůj zločin, kvůli kterému mohlo jít tolik lidí s plnou kapsou do důchodu, aniž by přitom museli vynaložit vlastní úsilí, kdyby tento zločin nebyl včas odhalen!

Dech se mi zatajuje z toho, kolik škody tato žena napáchala, kolik lidí přivedla na šikmou plochu, kolik lidí připravila o samostatnost, vsugerovala jim, že díky ní nepřijdou o žádné peníze, takže tito lidé skutečně o své peníze přišli, protože přestali být aktivními a samostatnými jedinci a stali se lidskými troskami spoléhající se na jiné, v tomto případě tedy na tuto ženu.

A přitom k odhalení jejího zločinu stačilo, jak se ukázalo, jen málo. Stačilo jen, aby se pojmenovala podstata věci, totiž, aby se nahlas řeklo, že této ženě jde jen o ovládnutí lidí, protože každému, kdo pomáhá, jak pomáhala tato žena jít lidem do důchodu s plnou kapsou, jde především o ovládnutí toho, komu pomáhá, a proto se vymlouvá na nějaké údajně vznešené cíle, třeba na to, jak nepřijít o peníze.

Tato žena byla odhalena na poslední chvíli, nechybělo mnoho a někteří lidé by šli opravdu do důchodu s plnou kapsou.

Ale co když, jakkoliv se zlo spáchané touto ženou zdá velké, přijde po ní někdo ještě mnohem větší?

Někdo, kdo bude skutečný ekonom, a kdo nás opravdu pošle všechny do důchodu s plnou kapsou, aniž bychom si toho vůbec všimli, abychom se tomu vůbec dokázali postavit?

Modlíme se všichni za to, aby se tak nestalo, ale jeden nikdy neví, zlo nikdy nespí, nesmíme spát ani my!