Stavrogin je lidská zrůda

Ani tři králové nebyli tak odporní, jako jsou odporní Stavrogin, Rogožin a Smerďakov, jedny z největších lidských zrůd jaké poznal tento svět

            Nespali jste někdy celou noc, i když jste byli velmi unaveni, protože jste se celý den oháněli krumpáčem, tvrdě fyzicky pracovali, ale místo kýženého odpočinku přišla jen bezedná muka, která se prohlubovala o to víc, oč víc se blížilo ráno a s ním i rozbřesk, tentokrát ovšem ne vůbec radostný, takový, kdy se člověk po vydatném spánku cítí svěží, plný sil a chuti postavit se novým výzvám, které přináší další den jeho pozemského života?

            Mně se to „podařilo“ dnes v noci.

            Nespal jsem ani minutu, jen se bezmocně převaloval ve své posteli s nebesy a nic mi nebyla platná ani nejmodernější paměťová matrace. Prostě jsem nezabral, ačkoliv jsem celý den nedál krumpáč z ruky, kopaje základy svého nového nízkoenergetického domu. Za toto moje noční peklo ovšem mohl Stavrogin, nikdo jiný, on byl vinen tím, že jsem dnes ani oka nezamhouřil.

            Myslil jsem totiž na něj celou noc. Na to, jaká je to lidská zrůda. Mojí mysl přitahovala Stavroginova zrůdnost stejně tak jako přitahuje hovno tučné mouchy, které se také od něj nedokážou bez cizí pomoci odlepit.

            Pomodlil jsem se totiž před spaním, jako každý den, hlasitě otčenáš, abych se ujistil o tom, že budu věčně žít. Na tom by pochopitelně nebylo nic špatného.

            Jenže sotva jsem rozechvěl vzduch posledním slovem této nádherné a elementární modlitby, vzpomněl jsem si na Stavrogina.

            „Stavrogin se určitě otčenáš nemodlí, prevít jeden!“ pomyslil jsem si a tvář se mi při vzpomínce na tu zrůdu zkřivila odporem.

            A právě to byla osudová chyba, měl jsem se vykašlat na takovou zrůdu!

            Ale copak to jsem mohl, nevzpomenout si na takovou zrůdu, která se nikdy nemodlí otčenáš, když se člověk zrovna pomodlí, která se tak okázale odvrací od boha, jenž je láskou, jak druhdy prohlásil prof. Piťha a nejen on?

            Ať, tak nebo tak, byl jsem chycen do pasti, ze které nebylo úniku.

            Duše se mi naplnila hnusem a já místo toho, abych usnul a oddal se těm nejblaženějším snům, jaké se mohou křesťanovi zdát, brodil jsem se tím neodpornějším bahnem, nemoha přestat myslet na Stavrogina.

            „Zrůda jedna! Odvrátila se od boha! Jak může taková zrůda vůbec žít!“ sípal jsem pořád dokola a odpor, který jsem k této zrůdě pociťoval, rostl natolik, až se mi kolem druhé hodiny ranní začal Stavrogin zjevovat jako umučený Kristus na kříži!

            Byl to opravdu hnus, vidět Stavroginovu ďábelskou tvář, jak se chechtá na kříži, místo aby měla, když už, rovněž trpitelský výraz, jako ho má na kříži Kristus.

            Jako svatý Petr čekal na trojí kohoutí zakokrhání jako na smilování boží, čekal jsem tuto noc na trojí kohoutí zakokrhání netrpělivě i já, i kdyby to mělo tentokrát ohlašovat samotný konec světa. A sotva kohout skutečně třikrát zakokrhal, na nic jsem nečekal a běžel za Stavroginem, abych mu to pořádně vytmavil.

            Stavrogin byl už vzhůru, pil čaj.

            „Co mi neseš?“ zeptal se mne, když jsem k němu vpadl.

            „Seš zrůda, Stavrogine! Ta nejodpornější zrůda na celém světě!“ vpálil jsem mu do toho jeho ksichtu.

            Stavrogin na to nic neřekl, jen se pohrdlivě usmál.

            „Jestli má Zlo lidskou podobu, tak je to tvoje podoba! Jako se bůh vtělil do Ježíše, tak do tebe se vtělilo veškeré Zlo! Přiznám se, že vůbec nechápu, jak může taková zrůda jako ty běhat po světě!“ nenechával jsem na Stavroginovi niť suchou.

            Ale Stavrogin se pořád jen pohrdavě usmíval.

            „Odvrátil ses do boha, proto budeš navěky zatracen!

            Vzpomínáš na Raskolnikova?

            Byl jako ty, zabil dvě ženské sekerou, protože si myslel, že je mu vše dovoleno! Ale pak se obrátil k bohu a proto našel i život! Jenže ty život nikdy nenajdeš! Ty seš prostě zrůda!“ soudil jsem nemilosrdně Stavrogina, protože s takovými zrůdami nesmí mít poctivý a bohabojný člověk slitování.

            Ten konečně promluvil: „Jsem zrůda, jen proto, že si myslím něco jiného než ty? Že jsem se neobrátil k bohu jako ty? Tak poslouchej, něco ti teď řeknu, ty svatý člověče. Ty si myslíš, že jsi dobrý, protože věříš boha, kterého sis sám vymyslel právě proto, abys dokázal sám sobě, jak jsi dobrý a mohl s klidným svědomím odsuzovat ty, kteří v tohoto tvého boha nevěří.

            Proto říkáš, že jsem zrůda, že jsem vtělené Zlo, protože se vysmívám ne bohu, ale tvé naivní a skrz naskrz sobecké víře. Jenže se pleteš, kamaráde. Zlo nejsem já, Zlo je ta tvoje směšná víra, ten tvůj vymyšlený bůh, který se podobá skutečnému bohu asi tak, jako se sobě podobáme my dva, hehe!“

            Stavroginova slova mi vyrazila dech.

            No toto!

            Prohlásit moji víru za Zlo a boha, ve kterého věřím za výmysl!

            „Seš zrůda! Ta nejodpornější zrůda, jaká kdy existovala! Seš Antikrist!“ zařval jsem, zelený vzteky.

            „Pro mě za mě, když ti to pomůže,“ mávl rukou Stavrogin, ale pak se ušklíbl, „říkáš, že jsem zrůda. Ale já přece nemučím malé děti, nepřivírám jejich prsty do dveří a nepochutnávám si přitom na ananasu jako Lisa Chochlakovová .

            Proč nejdeš za ní a neřekneš jí, že je taky zrůda, protože něco takového se přece nedělá, he?“

            Rozpálil jsem se spravedlivým hněvem.

            „Lisa je jednak ještě dítě a jednak je nemocná! Nemůže za to!“ vykřikl jsem.

            „To, že je dítě, a že je nemocná ještě neznamená, že není zrůda,“ řekl Stavrogin a mávl rukou, „a víš ty co? Vlez mi na hrb i s tím svým směšným bohem, nevidíš, že piju čaj?“

            „Zrůdo!“ vmetl jsem ještě Stavroginovi do tváře, ale ten už dělal, že mě vůbec nevnímá, srkaje labužnicky horký čaj.

            „Je to zrůda, to mi nikdo nevymluví!“ opakoval jsem si po cestě domů.

            A jak si to opakuji, divže nevrazím do Smerďakova, který cosi vykládal Rogožinovi, důvěrně do něho zavěšen, a nepovažujíc ta lidská kanalie ani za nutné, aby si z krku sundala oprátku, na které se oběsila.

            „Další zrůdy! Copak to nikdy neskončí? Kam se člověk podívá, tam vidí jen samé zrůdy!“ zabědoval jsem a ani Kristus na kříži nebyl tak opuštěný, jako já v tu chvíli uprostřed všech těch lidských zrůd, které se odevšad vyrojily jako andělé při posledním soudu, k němuž upírám všechny své naděje, protože kdo už jiný může být spravedlivý než já?