Nikdy ze mne nebude skutečný muž, všichni se mi smějí!

Skuteční muži teď bojují na Ukrajině za osvobození Donbasu, kdežto já jen zakrucuji krkem slepicím. Kdo se na mě podívá, ten se musí smát

            Jako zloděj jsem se blížil ke svatebnímu loži nevlastní matky, na němž ležela se svým novopečeným manželem, za něhož se provdala sotva před několika hodinami.

            Chtěl jsem si vyzkoušet ženichům oblek, měl jsem pocit, že by mi tento oblek mohl padnout jako ulitý, v podstatě jsem chtěl být tímto ženichem já. Chtěl jsem si tímto způsobem přivlastnit jeho identitu, mít stejná gesta i intonaci hlasu jako on, i když sotva mohli existovat rozdílnější lidé než já a onen muž, který ležel vedle mé nevlastní matky v jedné posteli!

            Já byl tlustý a neobratný, on byl štíhlý a pružný!

            Já byl málomluvný a těžkopádný ve svých myšlenkách, on byl výřečný a vtipný jako málokdo.

            On měl švihácký knírek, kdežto moje tvář byla rámována věčně rozcuchaným plnovousem, v němž se zachytávaly zbytky jídla.

            A přesto jsem věřil, nebo ne věřil, ale byl pevně přesvědčen, že když si obleču jeho svatební oblek, bude zde jistá, nikoliv malá šance, že mne nevlastní matka bude aspoň na chvíli považovat za svého manžela, že pro ni nebudu, aspoň po těch pár sekund, než pozná svůj omyl, pouhou parodií muže, ale mužem skutečným.

            Od manželské postele mně dělily už jen dva, nebo tři kroky. V šeru už jsem rozeznával ženichův oblek nedbale pohozený na zemi, přičemž z rukávu saka nepochybně vyčuhovaly svatební kalhotky mé nevlastní matky.

            Měl jsem své štěstí nadosah, už jsem věřil tomu, že mne nemine, že těch několik sekund, jež měly být nejslastnějšími a nejblaženějšími sekundami mého života, skutečně prožiji.

            Ale macecha nespala. Spála málokdy, a o svatebních nocích už vůbec ne. Můj plán byl v tomto směru velmi naivní, protože jsem počítal právě s tím, že macecha bude spát.

            Chtěl jsem věřit tomu, že bude spát a taky jsem tomu uvěřil.

            Už jsem se skláněl k zemi, už jsem se natahoval po oděvu, jenž mě měl učinit šťastným, ale macecha hned pochopila, o co mi jde.

            „Zkus jen na to sáhnout, a urazím ti tu tvoji blbou kebuli, ani nebudeš vědět jak!“ zařvala na mě.

            Ženich se ani nepohnul, spal jako zabitý, utahaný k smrti z toho všeho, co musel jako ženich v minulých hodinách zažít.

            „Mějte slitování, maminko!“ zaúpěl jsem, místo toho, abych macechu chytil pod krkem a mrštil s ní do kouta a pak se navlékl do ženichova obleku a v něm triumfálně předstoupil před macechu, která by se právě ztěžka zvedla ze země.

            „Marš ven, ty svině!“ ukázala macecha na dveře ložnice, dodávajíc, „ať je polévka na stole, až vstaneme, ty blbe!“

            Schlíple jsem se vypotácel ven z ložnice, zdrcen tím, že mne nevlastní matka nebude nikdy milovat, že vždy překazí jakýkoliv můj pokus o to, abych v jejích očích vypadal jako skutečný muž.

            „Láska to není, jako když člověk zakroutí krkem slepici. Zakroutit krkem slepici je snadné, ani člověk nemusí přitom zavírat oči, za půlhodiny tak může zlikvidovat celý kurník, ani se přitom nezadýchá.

            Ale láska to je něco jiného, i když člověk zavře oči a sotva bude popadat dech, stejně ho nikdo nebude milovat!“ povzdechl jsem si a šel zakroutit krkem kohoutu, aby se novomanželé mohli  k polednímu až vstanou, najíst bez čekání najíst kohoutí polévky, protože nic víc nepotřebuje muž do prvních hodin a dní svého čerstvého manželství než plný žaludek a sílu vskutku zvířecí, má-li tento skok do propasti ustát se ctí, nezešílet z toho.