Ať premiér přestane fňukat a postaví se k tomu jako chlap s kulema!!!

Napadli nás Marťani! A usadili se ve Strakově akademii! Mají naplánované mnohem větší zadlužení než Babiš a to jen proto, aby nás nenechali padnout! To Babiš by jen zvýšil důchody a bylo by hned po krizi!!

            K projevu premiéra Fialy, není co dodat, a proto k němu ani nic nedodávám.

            Všichni to slyšeli. Na Zemi konečně přistáli Marťani. Jen nejsou zelení, ale modří. Celá planeta je modrá, ne zelená.

            Raději se s vámi rozdělím o jednu, docela vlastní zkušenost.

            Nedávno jsem navštívil jednu zemi. Sotva se mi podařilo překročit hranice, nevycházel jsem z údivu. Nikde žádná inflace, ani náznak chudoby. Chtěl jsem se zeptat, jak je to možné, ale vlastně jsem neměl koho, protože nikdo nikde zemi. Nakonec mi nezbylo zajít než na úřad vlády. Tam jsem, díky bohu, zastihl premiéra, který právě na čemsi makal.

            „Promiňte, že vás ruším, ale nikde nikdo, chci se jen na něco zeptat,“ řekl jsem mu.

            Premiér se usmál, byl to skutečně velmi sympatický muž skromných gest a bystrého pohledu a téměř omluvně řekl: „To víte, je čas dovolených, všichni, celý národ je někde na dovolené.“

            Div jsem po těch slovech neoněměl.

            „Na dovolené? Panebože? Vždyť je strašlivá drahota?!“ nechápal jsem, jak může být v dnešních těžkých časech celý národ někde na dovolené.

            „Drahota? Jaká drahota?“ podivil se premiér.

            „Babišova. A taky Fialova. Prostě drahota. Inflace, a taky příšerná chudoba. Exekutoři mají žně,“ řekl jsem.

            „Nic takového u nás nemáme!“ usmál se premiér.

            „Nemáte inflaci? Všude je přece inflace!“ namítl jsem.

            „Všude možná, u nás určitě ne!“ zavrtěl hlavou premiér.

            „Jak je to možné?“ nechápal jsem.

            „Docela jednoduše. Když byl covid, nikomu jsme nic nedávali. Nechali jsme prostě padnout firmy, které byly nezdravé. Lidé nedostávali od státu žádné peníze za to, že se flákají. Podařilo se nám tak nenastartovat inflační spirálu,“ pochlubil se premiér.

            „A to si lidé nestěžovali, že jim stát nedává žádné peníze, za to, že se flákají?“ nechápal jsem.

            „Ne, nikdo si nestěžoval. Všichni byli rádi, že zkrachovaly všechny firmy, které měly zkrachovat už dávno. Lidé, kteří v nich pracovali, byli nadšeni, že si mohou najít práci v prosperujících firmách a nemusejí se už bát o holé životy,“ vysvětlil mi premiér.

            „To je zvláštní! Opravdu zvláštní! Lidi byli rádi, že jim stát nedává žádné peníze!“ vykřikl jsem údivem.

            „Co je na tom zvláštního? Každý přece ví, že tisk nekrytých peněz roztáčí inflační spirálu,“ divil se ten premiér mému údivu.

            „Dobře. Ale co drahé energie?“ namítl jsem.

            „Pojďte, něco vám ukážu,“ řekl premiér.

            „Pojďme!“ souhlasil jsem.

            Šli jsme několik hodin, až jsme došli k obřím plynovým zásobníkům.

            „Vidíte, všechny jsou plné. Sám jsem je postavil a naplnil plynem z této roury. Je to moc dobrá roura. Plyn z ní teče pravidelně a vlastně skoro nic nestojí. Máme plné zásobníky, máme rouru, ze které teče plyn, který skoro nic nestojí, logicky tedy nemůže být u nás žádná drahota,“ ukázal mi premiér obří zásobníky a rouru, ze které tekl plyn.

            „No dobře, ale co elektřina?“ chtěl jsem vědět.

            „Elektřina? Pojďte, něco vám ukážu!“ vyzval mne premiér.

            „Pojďme!“ souhlasil jsem.

            Zase jsme šli několik hodin, až jsme přišli k elektrárnám.

            „Vidíte? To jsou naše elektrárny! Sám jsem je postavil. A všechny patří státu! Některé jsou jaderné, některé uhelné, a všechny vyrábějí náramně levnou elektřinu, protože jsou státní. To je základ, elektrárny musí být státní, pak vyrábějí i levnou elektřinu,“ vysvětlil mi premiér tajemství levné elektřiny.

            „Rozumím,“ přikývl jsem a zeptal se, ještě na potraviny, i když už jsem předem tušil odpověď, „a co potraviny?“

            „I ty máme levné. Pojďte, něco vám ukážu,“ vyzval mne premiér.

            „Pojďme!“ souhlasil jsem.

            Šli jsme zase několik hodin, až jsme došli k obřím obilným silům.

            „To jsou obilná sila. Všechna jsou plná. Sám jsem je postavil. Máme takové zásoby obilí, že jeho cena je takřka nulová, protože je ho na domácím trhu strašlivý přebytek. Místo, abychom je od pěstovatelů draze vykupovali, dáváme jim dotace. Ale zároveň si hlídáme, aby ani jedno zrnko neopustilo naši zemi. Díky tomu máme zásoby zrna na sedm hladových let,“ objasnil mi premiér.

            Dlouze jsem na něho hleděl a pak se zeptal: „Vy jste se dostal k moci prostřednictvím demokratických voleb?“

            „Ano, prostředním demokratických voleb. Slíbil jsem lidem krev, pot a slzy. Řekl jsem jim, že jim stát pomůže nejlíp tak, když jim nijak nepomůže, protože pak se budeme moci soustředit na skutečně důležité věci.

            Máme levnou elektřinu, máme levný plyn, máme levné obilí, to všechno dokážu jako premiér zajistit.

            Za těchto okolností je například zvyšování důchodů zcela zbytečné.

            Na co zvyšovat důchody, když je všechno levné a bude ještě levnější, až postavím dalších deset elektráren?

            Říkám vám, slibte lidem krev, pot a slzy a musíte vyhrát každé volby.

            U nás nikdo ani nic jiného neslibuje, než jen krev, pot a slzy, opozice mě pořád kritizuje, že je u nás málo krve, potu a slz.“

            Přiznám se, že mi bylo v tu chvíli do pláče, když jsem si vzpomněl, jak to chodí u nás.

            Kdo nám slíbil krev, pot a slzy?

            Všichni nám slibují, že nás nenechají padnout, že nás budou podepírat. Ale ty podstatné a zásadní věci, ty jim unikají. A pak to taky tak u nás vypadá. Inflace, drahota, chudoba, však to sami vidíte a cítíte, prostě to jde u nás od desíti k pěti a konce toho nevidět, prostě nám chybí muži skromných gest a bystrého pohledu, o ženách ani nemluvě, ty nám lžou nejvíce.