Šťastná to země, kde nemají ČOI! Třeba Gruzie!

Žrádlo se u nás nedá žrát, protože to jsou bruselské prefabrikáty a je drahé, protože musíme ze svých daní živit státní správu. Jestli se chcete pořádně nažrat, musíte jet do Gruzie, tam nemají ČOI, tajak v Porubě...

            Už hodinu seděl ten pán v osamělém bistru a nechal po sobě lozit mouchy, nimraje se v mrtvičnatém stejku, vzdychaje u toho a žvýkaje každé sousto dobře deset minut zrovna tak, jako by to byla jeho poslední večeře před popravou a on se takto snažil ještě urvat ze svého života co nejvíc.

            Konečně přišlo obsluze tohoto pána líto a tak se zeptala: „Nechutná vám náš pravý argentinský stejk? „

            Po této otázce se pán rozplakal, chytiv si hlavu do dlaní: „Už nemůžu takto dál žít! Už nedokážu být taková svině, dohnalo mě svoje vlastní svědomí, já se k vám nepřišel najíst, já....“

            Pán se tak rozvzlykal, že nebyl schopen slova.

            Ale i obsluha na chvíli děsem oněměla, aby pak vykřikla: „Proboha snad nejste...“

            „Ano, jsem!“ vykřikl onen pán a zoufalství v jeho tváři by se dalo krájet cirkulárkou, „ano jsem obávaný inspektor ČOI Trachta alias Svině!“

            „Svině!“ vykřikla obsluha a zhnuseně pokračovala, „Svině, která v mistrných převlecích navštěvuje restaurace, stánky, tržnice, jakož i ilegální jatka, aby tam rozdávala pokuty, nebo je rovnou zavírala?!“

            „Ano, já jsem Svině! Ale už takto nedokážu žít, už nedokážu být svině!“ zavyl nelidsky inspektor ČOI Trachta a poklekl před obsluhou, „zkopejte mě! Zkopejte, nic jiného si nezasloužím!“

            „Tu máš ty Svině jedna sviňská!“ kopla obsluha do inspektora Trachty, až se ten svalil na zem.

            „Víc, ještě víc! Ať smyju všechna ta svinstva, kterých jsem se dopustil, ať vykoupím svou vinu,“ žadonil inspektor Trachta.

            Ale obsluha už do inspektora Trachty nekopla, jen se pohrdavě ušklíbla: „Tak svědomí. Svědomí tě dohnalo, ty svině? Kolik michelinských restaurací jsi zlikvidoval jen proto, že vydávaly polské hovězí za argentinské? Přiznej se!

            Tys to byl, který dohnal Poilrecha do blázince!

            Vidíš, a teď na tebe taky došlo!

            Na každou svini se vaří voda!“

            „Přišlo na vás udání! Prý děláte steaky z nuceného výseku a taky prý u vás po hostech lozí mouchy! Všude jsem chodil na něčí udání! Jak nějaký estébák, ale Nohavica se aspoň veřejně přiznal, že svými udavačstvím nikomu neublížil, ale za mnou zůstávala jen spálená země!

            Kam jsem přišel, tam do týdne zavřeli!

            Byl jsem hrdý na to, že pracuji u ČOI a přitom jsem byl jen obyčejná svině, navíc ještě ke všemu neúplatná!

            Kdybych bral aspoň úplatky, dalo by se to pochopit, dalo by se říct, že to dělám pro peníze!

            Ale já to dělal z čisté radosti, že mohu takřka nevinným lidem docela zničit jejich život.

            I vás jsem chtěl zničit!

            Ale jak po mne lozily ty mouchy, něco se ve mně zlomilo!

            Proč to tak šimrá, když po člověku lozí mouchy?!

            Ty mršky se dotkly, jak po mně lozily, nějakého mého citlivého bodu a ve mně se všechno obrátilo vzhůru nohama.

            ,Co jsem to, proboha, za svině! Takto ničit lidem životy!‘ uvědomil jsem si s hrůzou, kdo jsem.

            Svině!“ zalkal inspektor ČOI Trachta.

            „No, hlavně, že vám to došlo. Ještě máte pořád naději, že přestane být sviní, na rozdíl od premiéra Fialy. Ten už šanci na své polepšení dávno propásl,“ řekla smířlivě obsluha.

            „Ano, snad přestanu být sviní!“ přikývl horečnatě inspektor Trachta a ukázal na mouchy, „to jsou vaše mouchy?“

            „Kdepak naše! To jsou mouchy z Ukrajiny! Nemůže je odtud dostat! Obtěžuji hosty, lozí po nich a není dne, aby někomu nějaká nevletěla do úst,“ posteskla si obsluha.

            „A maso máte odkud?“ ukázal inspektor Trachta na steak.

            „Ale z kafilerky. Tam je za polovic, při té dnešní Fialově drahotě to ani jinak nejde a pak, když ho vezmeme na černo z kafilerky, tak nemusíme živit z našich daní státní správu, proto je to tak levné a chuťově pestré, protože v kafilerce končí kdeco,“ přiznala se bez uzardění obsluha.

            A inspektor Trakta se skutečně polepšil.

            Místo toho, aby podnik na místě zavřel, přistoupil k obsluze a políbil ji na čelo: „Jděte a nehřešte už více!“

            To řka, naházel bývalý inspektor Trachta do sebe zbytky argentinského stejku a bez zaplacení vyšel ven před bistro, kde byl naposledy spatřen, jak zahýbá do leva k vysokému mostu s proklatě nízkým zábradlím.

            Šťastná země to země, kde inspektoři ČOI skáčou z mostu!