Od starého Heitzmanna ke kolínskému Cyklonu B

Až zase pojedete vlakem a budete mít dvě hodiny času, vystupte v tomto zajímavém městě, kde dělal starostu Hitlerův soukmenovec. Z nádraží to je sotva deset minut chůze na kolínské náměstí s nádhernou knajpou„U třech pírek“ 

Bylo to jedno z těch náhlých nečekaných vnuknutí, kterým lidé, najednou zbaveni své vlastní vůle, okamžitě podlehnou, ačkoliv se tato vnuknutí zdají na první pohled zcela nesmyslná.

Napadlo by vás někdy, střízlivé a naprosto při smyslech, vystoupit z vlaku v Kolíně, v městě kde ještě docela nedávno dělal starostu Rakušan, přičemž Hitler byl taky Rakušan a proto není divu, že se v tomto městě dosud vyrábí Cyklon B?

Žádného soudného člověka by už jen z těchto důvodů (kdo je zvědavý na fašistický duch města, v jehož čela stál stejný Rakušan jako Hitler!?) nenapadlo vystoupit v Kolíně z vlaku a přesto se Ladika, pohodlně rozvaleného v jídelním voze jednoho z těch expresů, které převážejí lidi mezi Ostravou a Prahou (ačkoliv v Praze žijí jen samí blbci), zničehonic zmocnil nutkavý pocit, že musí v Kolíně vystoupit.

Vyskočil od sotva nakousnutého bifteku, přičemž málem převrhl pivo, ostatně velmi hnusné, a hrnul se úzkou uličkou jídelního vozu ven právě v nejvyšší čas, v poslední možnou sekundu, protože výpravčí, vysoká a zasmušilá žena v burce, už dávala vztyčenou pravicí povel k odjezdu vlaku.

A tak se Ladik ocitl v Kolíně, zatímco vlak se viditelným ulehčením dával do pohybu, všichni, kdo v něm seděli, stáli, nebo leželi, byli rádi, že nechávají Kolín za sebou.

„Blázen! Učiněný blázen!“ myslili si ti, kdož zahlédli osamělou postavu, jež stála na nástupišti, zatímco oni v bezpečí vlaku vyráželi na další cestu.

Snad ani sám Ladik dost dobře nechápal, co vlastně dělá v Kolíně. Před chvíli se ještě rýpal v bifteku a teď stál v Kolíně na nádraží, nemaje nic, jen čepičku na hlavě a onen nutkavý pocit, že měl právě zde a nikde jinde vystoupit. V takové chvíli a takové situaci může člověk udělat jen jedno jediné, opustit nástupiště a jít do nádražní haly.

A to taky Ladik udělal!

Jaký to byl rozdíl mezi užhorodskou nádražní halou a nádražní halou v Kolíně!

Užhorodská nádražní hala je plná veselých lidí (a kde jsou veselí lidé, tam nemůže být žádná válka!), kdežto kolínská nádražní hala je úplně prázdná, když nepočítáme žebráky, kteří se zde mačkají jeden na druhého (a kde jsou žebráci, tam je i bída a hlad).

„Pane, přispějte mi na hypotéku!“ natahovali žebráci své ruce k Ladikovi a působilo to opravdu ponurým dojmem.

Není divu, že Ladik spěchal z nádražní haly rychle ven, ale moc si tím nepomohl, venku bylo ještě ponuřeji.

Ulice byly docela prázdné, nebyli zde žádní lidé, jen zase žebráci, které přivedla na mizinu energetická burza v Lipsku a nákup letounu F-35 (nutno však podotknout, že s tímto nákupem Ladik zásadně nesouhlasil a proplakal kvůli tomu nejednu noc).

A zase tatáž žebrácká písnička.

„Pane, dejte nám na hypotéku, dejte nám leasing, dejte nám na dovolenou, dejte nám plyn, dejte nám na elektřinu!“ prosili Ladika žebráci.

Ne, že by Ladik nebyl dobrým člověkem, ale bylo přece jen té Fialovy lidské bídy na něj příliš.

Prodíral se davy žebráků směrem do města, ale nikde to nebylo o moc lepší, ba právě naopak.

Totalitní nařízení české vlády udělaly obzvláště tady v Kolíně své. Kam Ladikovo oko pohlédlo, bylo všude absolutní mrtvo. Z města, kterému se už za socialismu přezdívala polabské Rio de Janiero, stala se poušť, dokonale nehostinná houšť. Lidé zelení strachem, z toho, že si pro ně kdykoliv může přijít Rakušanovo gestapo, byli zalezlí doma, přimáčknuti ke zdi a jen ti nejodvážnější z nich tu a tam vystrčili hlavu a zpoza záclon se dívali do ulic mrtvého města.

Ale lze se čemu divit?

Rakušanovo (stejně tak jako kdysi Mamulova Ostrava) město muselo jít příkladem a tak se zde zákaz sprchování teplou vodou (kvůli kterému například emigroval J. Nohavica kdoví kam) hlídal s obzvláště brutální surovostí a něco takového vám zlomí charakter, ať chcete či nechcete.

A tak kráčel Ladik zcela sám prázdnými ulicemi a zachmuřené domy mu nenávistně vracely ozvěnu jeho vlastních kroků. Většina krámů i hospod byla zabedněná bytelnými fošnami, skrze které nepronikaly ven na ulici k Ladikovi žádné známky života.

A v těch několika málo krámech a hospodách, které ještě byly otevřené, které totalitní režim ještě nezlikvidoval, byly lidé stejně tak zlomení a bázliví, jako všude jinde v Kolíně.

„Nemáme! Nic nemáme! Jděte pryč, proboha živého, chcete nás zničit!“ křičeli na něj sotva se Ladik objevil ve dveřích se svou žlutě fosforeskující hvězdou pro neočkované.

Jedině v hospodě „U tři pírek“ na Ladika nekřičeli, ale klečeli před ním.

„Nezloběj se na nás, mladej pane, ale nemůžeme vám nalejt! Ste nevočkovanej, to by byl náš konec! Ach bože, když už to skončí, tydle hnusný časy! Kéž by vás takovejch vodvážnejch bylo víc! Vodpusťte nám, ale jsme jen slabý a bezmocný lidičkové, co se zuby nehty držej nad vodou!“ omlouvali se Ladikovi, že mu nenalijí, protože není očkovaný.

Ladik vyšel ven a rozhlédl se po kolínském náměstí a připadal si jako na apel placu, jen chyběl sám Rakušan v černé uniformě dozorce.

Ale ani teď ho neopouštěl onen pocit, který se ho zmocnil ve vlaku, a který měl jednou provždy změnit jeho život.

Ladik se dal do chůze a brzy se ho začal zmocňovat hlad a žízeň, tedy něco, co už dlouho nepoznal, poznal-li to kdy vůbec. Šel, ale div přitom žízní a hladem napadal na hubu. A tak ani nevěděl, jak se ocitl na starém židovském hřbitově.

Jako by ho obklopil docela jiný, tajemný svět, ne nepodobný v jistém smyslu tropické džungli!

Šedé a strohé náhrobky tyčily se nad dočasnými hroby těch, jejich jména byla do těchto náhrobků vytesána neznámým zednářem v kožené zástěře. Vysoká tráva, volně a bez omezení rostoucí všude kolem, příjemně změkčila Ladikovy kroky, aby půvab tohoto místa nadevše zvyšovala absence jakýchkoliv pouťových cetek, kterými jsou zhanobeny hroby na křesťanských hřbitovech. Vše zde bylo tak vážné, ale přitom přátelské, chtělo by se říct, až důvěrně známé.

„Svaté země je všude tam, kde jsou pohřbeni Židé. Proto jsem i já nyní ve svaté zemi, neboť, kde jsou Židé, je i jediný Bůh,“ napadla Ladika podivuhodná myšlenka a nejspíše pod jejím vlivem začal židovský hřbitov fotit, aby tento svůj pocit, tuto svou myšlenku zvěčnil i prostřednictvím barevných obrázků uložených v paměti svého mobilu.

A jak tak fotí, zcela zaujatý svou věcí, zakopne Ladik o jeden z náhrobků, docela nechtě. Snad by nebyl spadl na zem, kdyby se mu nohy nepodlamovaly od hladu a žízně. A jak spadl na zem, udeřil se hlavou o nějakou knihu, která ležela ve vysoké trávě.

Ladik knihu vzal a přeslabikoval její název: „Protokoly sionských mudrců.“

Nemohlo být nejmenších pochyb, existovalo ostatně o tom množství pádných důkazů na internetu, včetně videí, že kniha nejspíše vypadla jednomu z nejvyšších židovských rabínů, když zde spolu se svými kolegy za osobní přítomnosti Antikrista dolaďovali své tajné plány na ovládnutí světa.

Ladik název knihy docela zaujal a tak si sedl na bobek, aby se na knihu podíval hezky zblízka.

Otevře ji na první stránce a čte: „Pravda o covidu!“

Zalistuje dál a čte: „Pravda o válce na Donbase!“

Zase zalistuje a čte: „Pravda o inflaci!“

Ladik se pustí do čtení a zjistí, že cílem inflace je rozvrátit Evropu a že za tím vším stojí Rothschildové.

Pak Ladik přečte název další kapitoly: „Pravda o Hitlerovi!“

A vida, ukáže se, Hitler byl taky Žid a proto se Cyklon B vyráběl v Kolíně, kde žilo tolik Židů.

Ale to už čte Ladik název poslední kapitoly: „Pravda o Pravdě!“

A když ji dočte, zbývá mu přečíst už jen docela poslední větu.

„Každý, kdož sis přečetl tuto knihu a dozvěděl ses Pravdu, napiš si na čelo prstí ze židovského hrobu slovo ?????, to znamená pravda.“

Ladik vezme prst z hrobu a napíše si na čelo: „?????"!

A tak se stal Ladik kolínským golem, protože má na čele napsáno: „?????".

Každé židovské ghetto má svého golema, a tím kolínským je Ladik.

Pravda se stala jeho osudem a znamením. Ona to byla, která ho nechala vystoupit z vlaku v Kolíně, ačkoliv právě bašti biftek. Pravda to je, které teď Ladik slouží, bloumaje ulicemi Kolína do té doby, než se nad ním někdo slituje a nesmaže první písmeno slova, které zdobí jeho čelo, jako zdobí Kolín starý židovský hřbitov a taky samozřejmě nádherná knajpa „U tří pírek“, kde Ladika pro jeho žlutě fosforeskující hvězdu prosili na kolenou, jako by byl sám na zem právě přibyvší Mesiáš.