Jaromír Nohavica nastavil svým novým šlágrem pravdivé zrcadlo především sám sobě

Básnici jsou svědomím národa, a čím větší jsou tito básnici, tím i větším svědomím jsou národa, z čehož zákonitě vyplývá, že svědomí Jaromíra Nohavici jako našeho největšího básníka musí být bezedné

            Natalja Nikolajevna Puškinová svého manžela, Sergeje Alexandroviče Puškina, upřímně nenáviděla a zcela nepokrytě jím pohrdala. Jako patnáctiletý žabec totiž poprvé uslyšela Kometu od Jaromíra Nohavici a od té chvíle největšího českého básníka milovala a ubohé veršíky jejího manžela, za kterého se musela provdat, se jí právem hnusily.

            Nebylo dne, aby mu u večeře, přesnídávky, oběda, svačiny či večeře, nebo rovnou v manželské posteli (která byla mimochodem největší v celém Petrohradě, ani car neměl takovou) nevmetla nebohému Alexandru Sergejeviči do jeho přičmoudlého ksichtu, jaký je ubožák, v podstatě ten největší na celém světě.

            „Jděte se vycpat, milovaný manželi, se všemi těmi svými Oněginy a kapitánskými dcerkami!“ vysmívala se Natalja Nikolejevna nebohému básníkovi, tvář zkřivenou sladkým úsměvem, „no také máté umělecké ambice, třeba ten slavný tvůj květnatý Oněgin. Jako pokrm pro gurmány plný pikantních ingrediencí, jako je jakási neopětovaná láska, hýření, pokrytectví, pak další neopětovaná láska, atd., to celé zamíchané osudným soubojem, a dokořeněné ctí a morálkou.

Člověk ani neví, co si z toho vybrat, jak se z těch vůní hlava točí.

Ale málo platné, největší básník je největší básník, když z jednoduchých rýmů a popěvků, a jen tak mimochodem naservíruje srozumitelnou jednohubku o dnešní ustrašenosti, poslušnosti a malosti stejně jako v Dikobrazu.

Nic víc, nic míň. Ale i k takové prosté a výstižné zkratce musí básník holt dozrát. Takže to, milý manželi, máte ještě všechno před sebou.

Pište, pište a třeba se vám jednou konečně podaří, že vás zastřelí v souboji. Budu vám držet palce, protože to je vaše jediná šance, jak vstoupit taky do historie. Nohavica už tam díky svým básním je, vy musíte doufat, že vás nějaký můj milenec odpráskne v souboji jako prašivého psa, a to ani nemluvím o tom, jak jste se strachy posral při povstání děkabristů!“

Puškina ty řeči samozřejmě hnětly. Hnětly ho, protože dobře věděl, že největší básník je Nohavica a ne on, že jeho žena má pravdu, protože se při povstání děkabristů opravdu strachy podělal.

Ale jak už to u takových malých lidí bývá, chtěl se Nohavicovi vyrovnat, aby ukázal ženě, že není zase taková nula, za jakou ho Natalja Nikolejevna má.

Sedl proto za stůl, namočil husí brk v kalamáři a začal psát.

„Hlavně to musí mít jednoduché rýmy, jaképak s tím medle sraní,“ říkal si pořád dokola a přitom psal, „jak záhy uměl pěstovati přetvářku, tajit naděje, žárliti, vnukat sny i bráti, v stesk na odiv se ztráceje, jak uměl hrdost s poslušností střídati, zájem s lhostejností! Jak únavu hrál mlčením, slov zápalných žhnul uměním! Jak jeho zrak byl bystrý, sladký, tu plachý, smělý a pak zas s ochotnou slzou v přítmí řas!

Takový byl Putin, vládce celé Rusi, on s chutí posílal ruské syny, za svou slávu umírat! I vzbouřily se ruské matky, jejich rodidla hněvem vzkypěla, my v bolestech syny na svět přivedeme, a Putin je na smrt posílá!

            I vzaly matky své mléčné prsy a do Kremlu se vydaly, ne květin pestrých trsy, ale hrozny hněvu Putinovi donesly!

            ,Vrahu! Tys naše syny zahubil! A proč, jen pro svou slávu, jsi nás zasmušil! Slyšíš, ty lidská zrůdo? Vrať nám naše syny, ať nám srdce zase okřeje, je temno a bídně v celé Rusi, Putine, ty chujlo, není kdo, si tvé smrti nepřeje!“

            S vážnou tváří Putin vyslech matky, car je veliký, nepřipustí žádné zmatky, ve své říši navěky!

            Slzy kanou mu z očí, bledý je, jak celý svět se s ním točí, před matky Putin pokleká, kdepak, není žádný popleta, víc, co říct sluší, matkám, které připravil o syny, on, který jediný je bez viny!

            ,Váš nářek mě bodá do duše, já chci vám nahradit, o co jsem vás připravil, jaký smutek vám to způsobí, ani trochu netuše! Výskejte mi, mi milé matky, moje vlásky, mějte mě za syna vlastního, jsem lačný vaší lásky, ve mně dostanete své syny zpátky!

            Sto tisíc vás bude, vlásky mé výskat mi budete, hoře vaše zmizí jak kladiva úderem. Já vám synem, vy mě matkou, nebude už v Rusku žalu, jemuž není rovno, za všechno můžete vy, Nataljo Nikolajevno, jen ať vaši synové, ruské matky, v černých pytlech spinkají, ať Puškinovi na hrudi Nohavicovy ceny cinkají!“

            Puškin psal a psal a čím zuřivěji psal, aby se vyrovnal Nohavicovi, čím víc se snažil, aby byly jeho rýmy jednodušší, čím víc se pokoušel o mistrnou zkratku, ve které by bylo vše o dnešní ustrašenosti, poslušnosti a malosti, tím víc byly jeho verše ubožejší.

            Konečně to došlo i samotnému Puškinovi.

            „Seru na to! To není na Puškinovu cenu, to je tak maximálně na zlatou plaketu Dušana Jasánka!“ zahodil Puškin husí brk a raději po sobě pojmenoval vodku a tak se stal nesmrtelným, aniž by musel napsat aspoň jednu jedinou báseň, kterou by sahal Nohavicovi aspoň po kotníky, ostatně zkrvavené zrovna tak, jako kotníky samotného Krista s rudou hvězdou na čele jako z jedné Blokovy básně, už ani nevím jaké, protože jsme český vlastenec.