Je Henry Kissinger, podle válečných štváčů, taky dezolát?

Nepochybně je. Sic se jeho aktuální dezolátní názor zjevil na první straně nejpravicovějšího tisku, nebyl na něj vydán zatykač. Ale ještě si musíme počkat, co o jeho mírovém plánu sesmolí pan Větvička

Byla neděle a Zdenda se vyštafíroval a ohodil, jako by se chystal na vlastní svatbu v roli ženicha. No, vlastně se chystal na svatbu v roli ženicha, protože šel do Kremlu, srdečně popřát Vladimiru Vladimirovič Putinovi k dobytí Bachmutu, respektive toho, co z tohoto města zbylo.

„Všechno nejlepší Vladimire Vladimiroviči k dobytí Bachmutu. A pak, že vaše speciální vojenské operace nejde podle plánu a je neúspěšná, jak se nám snaží namluvit Česká televize. Vždyť dobytí Bachmutu je úspěch hrom a ani vám to moc netrvalo, jenom rok a pár měsíců,“ přál Zdenda Vladimiru Vladimiroviči Putinovi a podával mu nádherná žlutý tulipán, „a tady máte ode mne k tomu úspěchu žlutý tulipán. Už nikdo, žádní fašisté, nebude vraždit ruskojazyčné obyvatelstvo na území Donbasu, které se tam nastěhovalo potom, co původní banderovci pokapali během hladomoru.“

Vladimir Vladimirovič Putin se sice skromně usmál, ale pak mávl rukou: „Ale to nestojí vůbec za řeč, pane Zdendo.

Jakýpak tady úspěch?

Úspěch je mír, ne válka!

Válka je vždy neúspěch, vezměme si třeba takového Hitlera, nebo Napoleona!

Chtěli válčit a jak dopadli?

Div ne jako já u Bachmutu.

Kdepak válka, hlavní je mír!

Ale naštěstí jsem teď objevil jeden takový mírový plán, Zdendo!“

„Mírový plán? Teď, když jste dobyli Bachmut? Co je to za hloupost, Vladimire Vladimiroviči?“ ztuhl Zdenda.

Ale Vladimir Vladimirovič Putin se ochotně pustil do vysvětlování: „Kdepak hloupost, milý pane Zdendo!

Ten mírový plán je náramná věc, poslouchejte, hned vás s ním seznámím, uvidíte, že se vám bude líbit, jste přece inteligentní člověk.“

„No, nevím,“ zapochyboval Zdenda a jak se hned ukázalo, měl se čeho bát!

„Je to opravdu moc dobrý mírový plán,“ s radostí až chorobnou zvolal Vladimir Vladimirovič Putin a horečnatě se pustil do vysvětlování, „ten mírový plán spočívá v tom, že se stáhneme z území, která jsme získali během speciální vojenské operace a nakonec i z celého Donbasu a zároveň dovolíme Ukrajině, aby vstoupila do NATO a výměnou za to nám zůstane Krym.

Tak co tomu říkáte, pane Zdendo?

To je přece férová nabídka k míru!“

Zdenda ale na to neříkal nic, protože by se v něm krve nedořezal. Lapal po dechu, poulil oči, dokonce si povolil uzel kravaty.

Promluvil, až když se napil vody z kelímku, který mu ochotně podal Vladimir Vladimirovič.

„Zbláznil jste se, nebo co?“ vykřikl Zdenda, jsa konečně schopen slova, „jednat o míru, teď, když jste konečně dobyli Bachmut?

To je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel!

Teď nemůžete jednat o míru ani náhodou, a vůbec ne pod podmínkou, že opustíte území, které jste získali během speciální vojenské operace!

Víte, kolik by na Ukrajině zůstalo ještě nacistů?

Každý druhý Ukrajinec by zůstal nacistou, kdybyste se teď stáhli z Ukrajiny kvůli nějakému pitomému míru!

A pak, copak nevíte, že země, kterou napojili ruští vojáci svou krví je už navždy, na věčné časy ruská?

A Bachmutu padlo tolik ruských vojáků, že ta půda tam není navždy ruská jednou, ale je ruská nejmíň třikrát!“

Zdenda se tvářil velmi přísně, ale přesto Vladimir Vladimirovič tiše namítl: „Ale zase bude mír.“

Zdenda se po těch slovech chytil zoufale za hlavu: „Mír? Jo, mír bude! Ale za jakou cenu? Za tu, že Ukrajina bude v NATO!

Kvůli tomu vám přece čeští vlastenci psali zvací dopis na Ukrajinu, aby Ukrajina nebyla v NATO, a vy teď sám strkáte Ukrajinu do chřtánu NATO
To nemůžete přece českým vlastencům udělat, abyste Ukrajinu pustil do NATO!

To vám vůbec, Vladimire Vladimiroviči, nezáleží na Větvičkovi?

Vždyť ten se, chudák, z toho nadobro zblázní, když bude Ukrajina v NATO jen kvůli nějakému míru!

Nebo snad chcete dostat, proboha svatého, Nobelovu cenu míru?

Když na cizím území, kde nežije ani jedno procento Američanů, umírají v důsledku vývozu demokracie či boje proti terorismu zbraněmi Američanů a jejich spojenců miliony lidí, je to nutná daň za pokrok a vůdci dostávají Nobelovu cenu míru!

Tu Nobelovu cenu míru, kterou chcete teď dostat Vy za svůj mír na Ukrajině, tu Nobelovu cenu, kterou dostal třeba Henry Kissenger, nebo Gorbačov?

Vy jste se úplně zbláznil, vy jste už taky nacista!“

Zdenda pouštěl na nebohého Vladimira Vladimioviče Putina hromy, blesky, ale ten pořád ještě vzdoroval.

„Pořád lepší špatný mír než svatá válka. Tak je to, milý pane Zdendo!“ stál Vladimir Vladimirovič tvrdohlavě za svým mírovým plánem.

„V tom případě si nad vámi, Vladimire Vladimiroviči, myji ruce. Já vaši smrtí vinen nejsem, když chcete mír!“ prohlásil Zdenda a odešel, aniž by Vladimiru Vladimiroviči podal ruku.

Když vyšel ven z kremelského paláce, uviděl, že na dlažbě někdo leží obličejem k zemi. Musel zřejmě právě vyskočit z okna, protože měl u hlavy kaluž čerstvé krve. Zdenda se k tomu člověku sehnul a obrátil ho na záda, aby zjistil, kdo to je.

Nikdy už asi nezjistíme, jak to Vladimir Vladimirovč Putin dokázal, že se i v hodině své náhodné a nezaviněné smrti usmíval tak mírně a pokojně div ne jako sám Ježíš Kristus, v kterého tak hluboce věřil.