Kateřina Konečná prozradila, že dnešní komunistické názory jsou docela nelidské

O tom, že se komunisté nepolepšili a že jsou pátou kolonou putinovského Ruska, víme už dlouho. Ale že komunisté dnes vyhánějí demokratické politiky z televizních studií, otřáslo námi všemi. Kde se nová komunistická zvůle zastaví?

            Pan Pokorný je komunista.

            Díky bohu za to, že je komunista,, protože jsou to komunisté, kteří už víc jak třicet let bojují nejen za naši do bahna Václavem Klausem zašlapanou svobodu, ale i o to, aby se nám zase vrátila všechna naše lidská důstojnost, o kterou jsme byli před více jak třiceti lety připraveni Západem.

            „Urá, je to tam!“ ozvalo se proto v neděli z mezonetového bytu pana Pokorného, když vyšlo najevo, že Vladimir Putin vyhrál přesvědčivě dramatické ruské prezidentské volby a vzápětí ze svého bytu vyběhl i pan Pokorný, všechny objímaje a líbaje hezky na obě tváře, „dokázali jsme to! Je to veliká událost v dějinách našeho českého státu! Již brzy se budeme rozvíjet a zase kráčet v ruku v ruce, jen co svrhneme fialový hnus. Stačilo, Fialo!“

            A sotva pan Pokorný vyslovil to kouzelné zaklínadlo, objevila se jako nějaká kouzelná babička Kateřina Konečná, bojovnice za svobodu a opětovné znárodnění rozkradeného majetku českého lidu.

            Pan Pokorný před ní poklekl a nábožně políbil jí její střevíčky.

            Kateřina Konečná jej pohladila po hlavě a řekla: „My všichni dnes sdílíme obrovskou radost, že byl učiněn další krok pro to, aby byl mír na Ukrajině, kterého nelze dosáhnout jinak než naprostou likvidací fašistů a Fialovy vlády. K tomu nám dopomáhej Putin!“

            „K tomu nám dopomáhej Putin!“ zvolali jsme sborově.

            „Hlasitěji! Neslyšíme!“ ozvalo se odněkud zezadu.

            Pan Pokorný neváhal ani chvilku a vysadil si Kateřinu Konečnou na svá ramena, proměniv se tak v živé pódium.

            „Už je to lepší! Neslyšíme, ale aspoň vidíme,“ ozvalo se zezadu.

            A opravdu to bylo lepší, protože Kateřina Konečná se nyní nápadně podobala slovanské kněžně Libuši.

            Tak jako tato milovaná slovanská kněžna prorokovala slávu Praze (kterou bohužel po roce 1989 proměnili Havel a jeho pohrobci v naprostou žumpu), prorokovala nyní Kateřina Konečná slávu všemu českému národu: „Teprve nyní, po vítězství Vladimira Putina, můžeme i my, Češi, skutečně ocenit, co znamená právo vyjádřit svůj názor, který ovlivní světové dějiny.

Stejně se pravděpodobně cítili i účastníci Zemského sněmu v roce 1613, kteří volili novou vládnoucí ruský dynastii. Ruský panovník od druhé poloviny 15. století je držitel, samovládce.

A Rusko je Mocnost, poslední překážka na cestě k příchodu světa Antikrista!

A Rusko, to jsme i my!“

„Rusko jsme i my!“ vykřikl Ladislav Pokojný a po něm i my všichni, abychom tak demonstrovali svou nejen duchovní sounáležitost s Ruskem, které je Mocnost.

A Kateřina Konečná dál pokračovala: „Moc omezuje. A přestože hlavní břemeno leží na bedrech cara, bez Mocnosti by neobstál. A ta stojí na Lidu, je z něj utkána. Každý ruský člověk, tedy i my, nese poslání Držitele. Na něm osobně (osobně znamená rodinně!), na jeho rozhodnutí, na jeho volbě závisí osud světa. Rusko nyní svádí nelítostný boj s ďáblem Západu. A každý náš hlas daný carovi, Rusku, je duchovním činem, je modlitbou, je účinným úderem zasazeným nepříteli lidského rodu, Fialovi!“

„Smrt Antikristovi!“ zvolal Ladislav Pokojný a po něm i my všichni ostatní.

A Kateřina Konečná dál pokračovala: „Je jasné, že lidé, tj. my, se rozhodli. Ale není to mechanická danost, je to účinný historický rituál. Řeknu zvláštní věc, v našem historickém okamžiku je důležitější fakt hlasování než jeho výsledek. Výsledek je jasný. Důležitá je akce, pohyb vůle a ducha. Toto hlasování je rituálem našeho konečného vítězství. Hlasovali jsme, přispěli jsme k ruské věci.

Zprávu si nechte na Poslední soud!“

„Putin je cesta i pravda, i život!“ zvolal pan Pokorný a my všichni s ním.

A kdo v tu chvíli viděl Kateřinu Konečnou stále dlící na ramenou pana Pokorného, mohl v klidu odpřísáhnout na svůj život, že ona je tou světicí, která stála model Andreji Rublevovi, když svým štětcem pečlivě nanášel barvy na dřevěnou desku, aby na ni zobrazil přesvatou Bohorodici Vladimirskou, všemocnou patronku a ochranitelku českého národa, a která se nám nyní zjevila, aby náš český národ ujistila, že Antikrist bude již brzy poražen, a my se vrátíme tak, kam budeme patřit už navěky.